Je to rána pod pás všem občanům, kteří se snaží žít slušně, ohleduplně a s určitou odpovědností ke společnosti, kterou tvoří. Je to přesný obraz doby, ve které žijeme.
Jsem ochoten se vsadit, že veškerá šetření kolem Čapího hnízda přinesou jen poznání, že možná došlo k nějakému tomu formálnímu pochybení, ale že se v žádném případě nejednalo o dotační podvod, či přestupek na úrovni trestného činu. Bude to jen další důkaz pro to, že žijeme ve společnosti, kde krást ve velkém je vyhrazeno jen lidem patřičně vzdělaným a mocným.
Zbývá se jen rozhodnout, zda na této cestě pokračovat, či ne. Zatím vše nasvědčuje tomu, že se asi jedná přímo o vládní politiku. Protože se i nadále propaguje firemní způsob řízení, kde hlavní prioritou je zisk tvořený za tvrdých podmínek boje silných proti slabým. Je to ten nejstarší lidský zákon.
Přitom je nesporné, že zaručuje přežití lidstva. Nehovoří ale nic o tom jaká bude společnost z hlediska morálních hodnot. Respektive naznačuje, že pro ně nebude mnoho místa, protože v této formě vývoje působí spíše kontraproduktivně. Firemní politika se také nezabývá osudem těch, kteří v tomto boji prohráli.
Jako civilizovaná společnost jsem dosáhli vývojového stupně, kdy ty slabé nelikvidujeme fyzicky, jen ekonomicky. Domníváme se, že jsme humánní a kulturní společností. Je to však lež. Protože stát podle firemních zákonů přináší jen stále se zvyšující počet těch, kteří v boji o „přežití“ neobstojí.
A v čím dál tím větší míře jsou to ti, kteří ještě nedávno tvořili páteř společnosti. Jak hospodářsky, tak kulturně. Nehledě na to, že se ještě drželi určitých morálních hodnot, kdy sociální kompetence hrála určitou roli. Byla to takzvaná střední vrstva, která vždy vytváří charakter národa.
Tuto část obyvatelstva v posledních desetiletí ze zákona likvidujeme. Je na obtíž všem těm, kteří velmi dobře vědí, že jen velké nadnárodní společnosti jsou zárukou jak politické, tak hospodářské moci. Základním charakterem těch novodobých vládců je skutečnost, že právě necítí žádnou odpovědnost za ty, které ekonomicky likvidují.
Nedělají si žádné starosti s tím, že formálně existující státní moc nebude schopna se o všechny ty společenské „odpadlíky“ postarat. Nijak to nezapadá do jejich firemní politiky. Již dávno také nehovoří o občanech, ale jen o produktivní pracovní síle. Z jejich pohledu absolutně správný postoj.
Je jim také zcela jasné, že budoucnost jedince je zaručena jen za podmínek, kdy se oprostí závislosti na sociálních systémech. V praxi to znamená, že tomu musí odpovídat výše privátního kapitálu. Vědí, že jakákoli závislost na státu je nebezpečná. Vždy se snaží aby tomu bylo naopak a stát byl závislý na nich. Plně podle starého zákona o přežití. Závislost na státu pokládají za to největší ohrožení existence.
Proto se domnívám, že je nutno brát pana Babiše vážně při jeho zásadním prohlášení, kdy tvrdí, že každý, kdo ho volil, přesně věděl, kdo je a co představuje. Domnívám se dokonce, že říká pravdu. Současná situace však naznačuje, že okruh jeho podporovatelů nemůže být moc velký, protože by docházelo k rozmělňování zisku. Jeho politika je totiž jen politikou pro vyvolené.
Tedy jen pro ty, kteří mají sdostatek sil k likvidaci těch slabých a nepotřebných. Pochopitelně musí být oproštěni ode všech morálních zásad a sociálního soucitu. Nezbytnou vlastností pak také je, aby využívali každé slabosti státu ke svému prospěchu. Z jejich hlediska je to jediný způsob přežití.
Otázkou však je, jak v budoucnu vyřešíme problém existence všech těch, kteří v tomto boji o přežití „prohráli“. Nic nám nepomůžou ani mnohdy desítky miliónů věnovaných miliardáři na dobročinné účely. To jsou pro ně jen výdaje reklamního charakteru. Naše společnost potřebuje miliardy na financování sociálních systémů.
Všeobecně panuje názor, tedy od stoupenců „firemní“ politiky, že stát je špatný hospodář, že prošustruje stovky miliónů. Pravda, existuje proto dostatek důkazů. Částečně jsou to však peníze, které tak či onak skončí v nějaké veřejné investici, která není zrovna potřebná a efektivní. Nicméně z velké části naleznou společenské využití.
Nikdo se však nezabývá statistikou, kde končí státní miliardy „investované“ do privátních firem. Obligátním populistickým argumentem je vznik nových pracovních míst. Většinou se však jedná o novodobé otroctví. Nalézají zde práci ti, kteří jsou obětí velkých. Jsou to ti, které „firemní“ politika připravila o možnost samostatného podnikání.
Jejich nouze je mnohdy zneužívána v podobě nízkých platů. Životnost těchto nových pracovních jednotek je omezena, vše se řídí jen potřebností a efektivností. Pakliže nevyhovují, jsou opět vyloučeni z „firemního“ profilu a dříve či později jen rozmnoží řady těch „nepotřebných“.
Takže Čapí hnízdo by nemělo být jen nějakou politickou aférou, či analýzou morálky jednotlivce. To vše je irelevantní a v podstatě jen odvádí diskusi od podstaty problému. Spíše by mělo sloužit jako výstraha a nutit k zamyšlení o tom, zda cesta po které kráčíme, přinese lepší budoucnost pro všechny, či jen ty vyvolené, kteří bez skrupulí zneužívají naivitu a nevědomost občanů. Ostatně to je ta pravá podstata a páteř každé firemní politiky.
