Budeme na uprchlíky opravdu střílet?

Obrazové zpravodajství z míst, kde dochází ke střetu mezi rozezleným davem a muži přestavující zákon, je vždy mediálně atraktivní, ba přímo žádané. Ti, kteří stojí kolem a jen to vyděšeně pozorují jsou nezajímavým objektem.  

Vím to. Sám jsem takové obrazové zpravodajství spoluvytvářel. Je to smutný produkt dnešního mediálního světa. Podřídil se poněkud nízkým pudům diváctva, které se rádo dívá na násilí. Při veškeré snaze zbytku poctivých novinářů je skoro nemožné najít také „vysílací“ čas pro ty obrazové důkazy, že jsou třeba hned několik metrů od střetu také jiní lidé, kteří s tím vším třeba i nesouhlasí. A těch je obvykle většina.

A tak se automaticky viníky stávají ti, kteří vystřelují granáty se slzným plynem anebo použijí gumových projektilů. Na obrazovkách to tak vypadá a veřejnost si ukájí sledováním zla na jedné straně nízké pudy a na straně druhé produkuje vlny rozhořčení. Je to logická reakce. Politici se také hned přidají, rádi plují s davem, veřejné mínění je jim svaté.

Bohužel jsem ještě nikdy neviděl politika, který by se takovému rozzuřenému davu postavil čelem a rétorikou ho zastavil. Pokud by měl štěstí, tak by zavčasu utekl. Pokud ne, byl by do konce života vděčný, že mu někdo zachránil kůži. A vůbec by mu nevadilo, že přitom bylo použito slzného plynu a gumových projektilů. Asi by s porozuměním kvitoval i ostrou střelbu.

Já to zažil, je tomu tak. Teprve, když to vše jeden vidí na vlastní oči, začne uvažovat trochu jinak. Najednou pozná, co to je boj o přežití anebo dokonce o vlastní život. Najednou se v něm probudí instinkty, o kterých se domníval, že jsou dávno vymřelé a že jenom ovládaly chování našich prapředků. Začne uvažovat velmi „primitivně“.

Tak to alespoň označují ti „kulturní“ Evropané z tepla obývajícího pokoje či v bezpečí různých parlamentů. Jistě není násilí žádná ukázka humánnosti lidské společnosti. Ale málokdo z těch, kteří jsou tím vším pobouřeni stál proti primitivní lidské vášní. Většinou se přitom jedná o hrstku frustrovaných nespokojenců, kteří se rozhodli k fyzické konfrontaci, prostě se snaží dokázat, kdo je silnější, nějaké ideály je nezajímají.

Při všech takovýchto střetnutích je nutno zabránit tomu, aby se eskalace proměnila v nebezpečný emocionální výbuch. Zamezit tomu, aby se rozvášnění dav, který postrádá jakoukoli racionální kontrolu, proměnil v ničící sílu, která likviduje vše, co se jí postaví do cesty. Je to forma násilí, která pak zabíjí většinou nevinné a to není možno připustit. A je tedy absolutně nezbytné tomu zabránit. A to všemi prostředky.

A přitom mnoho těchto dramatických a nebezpečných střetů vzniká jenom proto, že je zde dostatek kamer vášnivých mediálních „zpravodajů“. Nikdo tomu nechce věřit, ale je tomu tak. Většinou jsou ti zástupci médií odsouzeni k hodinám čekání, protože se nic „neděje“. A čas tlačí, doba přenosu se blíží. A tak jsou i případy, kdy se „konfrontuje“ na objednávku.

Ano, je to smutné, tragické a nedůstojné. A každý by si měl položit otázku: Jak je to s naší kulturou? Jak je to s naší humánností? Není na místě si přiznat, že jsme již schopni obchodovat s lidským neštěstím a i smrtí. A kupodivu se na tom podílí jak ti „dobří“ tak ti „zlí“. A pochopitelně, že to jsou v převážné míře politici, kteří touží s pomocí médií po tom největším zisku.