To zpochybnění v titulku je jen jakási úlitba pro svědomí veřejnosti, já jsem o tom přesvědčen. A tak dalece, že si dnes odpustím mnou tolik oblíbené uvozovky. Ale, a to míním smrtelně vážně, žádnou radost z toho nemám.
Je opravdu zarážející pozorovat s jakou nenadálou rychlostí se ukazuje pozadí charakteru osobnosti našeho ministra zdravotnictví. Nejdříve jsem se domníval, že je hnán snahou dělat dobro pro nás všechny. Již tehdy jsem měl ale pocit, že jeho naivita, s jakou se pustil do řešení jemu poněkud vzdálenému problému, není zrovna dobrým předpokladem pro osud nás všech. Nepovažuji prostě za dobré, když je amatérismus poháněn nadšením.
Ještě větší obavy se mne zmocnily, když hrdě sliboval maximální komunikaci a otevřenost. Zvláště pak když přišel se svým programem PES. Hned bylo vidět, že je vytvořen s vědeckou pedanterií, která je zpravidla velmi vzdálena životní realitě. Jsou to většinou sny o tom, jak by něco mělo být, čímž se jen dokazuje, že jsou to představy sice odborníka na určitý obor, který se ale pustil do teoretického výkladu a zobrazení oblasti, která je mu cizí. Je to taková metoda pokusu a omylu.
Bohužel to dokazuje každým svým sice ochotným ale přeci jenom ochotnickým pokusem vše otevřeně vysvětlit. Není přitom schopen si připustit, že čím více něco vysvětluje, tím méně je jeho dílo chápáno širokou veřejností. A že počet těch, kteří přestávají rozumět neustále stoupá. Nechápe také, že každý jeho pokus o obhájení dobře míněného úmyslu a výtvoru jen dokazuje jeho nefunkčnost ve spojení s reálným životem a osudem nás všech.
A snad právě proto se neúmorně snaží přetvářet naši realitu tak, aby odpovídala jeho představám o našem životě. Už mi pomalu připadá jako člověk z jiné planety. Škoda, začíná mi ho být skoro líto, je asi oborníkem ve svém oboru, ale jak se říká: Ševče, drž se svého kopyta. Ale ten soucit končí tam, když si uvědomím, že jeho konání začíná mít podobu diktátu, takového nebezpečného šílenství, kterým se v historii vyznačovali ti, kteří nám chtěli zajistit skvělou budoucnost.
A pak tu máme toho druhého aktéra. Náš pan premiér. Dalo by se očekávat, že toho pejska snad vezme na velmi krátké vodítko, když už si ho vytvořil. Každý majitel takového stvoření je přeci odpovědný za jeho činy. Ale ono nic. Jen tiché brblání někde kdesi v pozadí. Nedá se z toho vyčíst ani souhlas a ani podpora. Je to takový slaný nemastný postoj.
Není divu. Každý ministr je opravdu vždy jeho velkolepý objev. Takže případné odvolání by bylo přiznáním omylu a viny. A ne již první, pokud jde o výběr tolik slibovaných odborníků. Také by tím ukázal, že za to vše nese odpovědnost, což je to poslední, co by chtěl veřejně přiznat. Ono mu vůbec dělá těžko přiznat, že by snad něco dělal špatně. A přitom je ta listina špatností celkem rozsáhlá. Vlastně by měl již dávno skromně odejít z veřejného života.
Co mu v tom brání? Zcela primitivní mužská ješitnost. Je to více než trapné a urážející pro každého alespoň trochu morálně založeného občana. Nu, a teď tu máme naši dvojici. Jednoho považuji za vědeckého šílence a druhého za zbabělce. Jeden se drží svých vizí za každou cenu a druhý se zbaběle schovává za jeho záda a odmítá konat.
Je to jako námět pro pero pana Shakespeara. Psal nádherně a nesmlouvavě. Občas bavil, ale skoro vždy nastavoval a nastavuje zrcadlo společnosti. Již po staletí. A ti chytří a přemýšlející se vždy mohou poučit. Jenže my nejsme návštěvníky divadelního představení z jeho pera. My jsme aktéři. A nehrajeme pro platící diváky. My hrajeme sami o sobě a pro sebe a vstupné budeme muset zaplatit. Teď je jen otázka, zda jsme ochotni k naší hře přistoupit se zdravou sebekritikou a případně se poučit z vlastních nedostatků a omylů. Na ty dva bych ale nespoléhal.
