Pokládám za celkem prospěšné, když nám to budoucí vláda připomíná. Ano, pro mnohé to bude asi těžké poznání. Mám totiž dojem, že ji doposavad mnozí pokládali za listinu zmatených a lidu neprospěšných myšlenek.
A nejen to, dokonce prý i omezovala práva těch, kteří chtěli za každou cenu prosadit vlastní názory bez ohledu na to, že by mohly lidu škodit. Není lehké posoudit, zda se jedná o „vizionáře“ či „charaktery“, kteří postrádajíce i tu malou špetku sebekritiky se ozbrojili ve své mysli po domácku vykonstruovaným zákonem, který je opravňoval k neomylnosti.
V historii si lid obecný proto vymyslel listinu základních práv, která by je před takovými jedinci chránila. Tedy ústavu. Většinou její vznik byl poznamenán, jak říkají klasikové, trnitou cestou, mnohdy i krveprolitím. Nicméně, pokud bylo dosaženo cíle, stala se taková listina spisem přímo posvátným, který zaručoval určitou rovnost všech a tím i základ pro spravedlnost.
Jenže lid český jde, alespoň se tak domnívám, vždy svou cestou. Je povznesen nad zkušeností druhých, většinou „cizáků“, občas nehledí ani na historii, protože to by přineslo značné zatížení na mysl občana, čehož se ten často oprávněně bojí, neb nevědomost je něco, co si nechce nikdy přiznat. Takže se prostě něco sepsalo, nazvalo se to ústava a tím bylo jaksi učiněno za dost pomyšlení, že jako nezůstáváme pozadu za okolním světem.
A mne připadá, že tento spisek skončil někde v archivu, založen mezi mnoha zákony, které jsou zde jen proto, aby vzniknul dojem právního státu, který by se tímto mohl zařadit do skupiny států, které by měly představovat vyspělé kulturní společenství. Kupodivu to alespoň pro oko fungovalo. Ale ne na dlouho. Proč? Odpověď není tak složitá a ne nepodobná. Komunismus jsme s velkou slávou zavrhli, odsoudili a „vymazali“ z našich myslí.
Bohužel stejně tak formálně, jak bylo to přijetí nové ústavy. Nějak jsme přehlédli, že člověk je ve své podstatě tvor jednoduchý o pohodlný, nerad mění jak zvyklosti, tak zlozvyky. A tak jsme nezpozorovali že svým způsobem myslíme, díky setrvačnosti společenského chování, poněkud stejně, jako tomu bylo předtím. Pokud nechceme začít se sebekritikou, tak se stačí podívat po okolí na naše dříve „bratrské“ země. Jsou na tom stejně. Také se nemohou definitivně rozhodnout co je pro život pohodlnější. Zda diktatura či demokracie.
Ano je to problém. Pro mnohé je diktatura opravdu pohodlnější, vše je jasné, stačí plnit rozkazy, myslet netřeba, to dělají vždy ti druzí a když přijde na nejhorší tak se na ně svalí veškerá vina za případné neřádstvo a katastrofy. To je v demokracii mnohem složitější, vina leží mnohdy na nás samých. Neřádstvo a nespravedlnost produkujeme často sami a katastrofy nás „demokraticky“ trestají.
A tomu všemu se dá zabránit, když se všichni dohodneme, že taková ústava není přeci jenom tak špatný vynález. Určuje pravidla, který by měla zaručovat alespoň základní rovnost všech a vytvořit platformu pro rovnoprávnost nejen myšlenek ale i myšlení a umožnit tak hledání cesty do budoucna, která by v převážné míře mohla vyhovovat všem. Minimálně těm sebekritickým a poněkud skromným, tedy těm, kteří jsou ochotni udělat něco dobrého i pro ty druhé.
Takže si myslím, že s novou vládou nebude „lépe“, protože uspořádání toho chaosu, který zde zanechává vláda odcházející může snad dopomoci k tomu, aby nebylo ještě hůře. Každopádně však obnovení práv občanů na základě ústavy je již dobrý počin na té nelehké cestě, která je před námi.
