Tohle jsem nedávno vyhrabal. Napsal jsem to když jsem byl ještě mladej a blbej. Dneska jsem už starej a blbej, tak takový věci nepíšu...
To, co padá na hladinu
To, co padá na hladinu jsou vystřelené šípy ,
které probouzí ze sna myriády ohnivých tanečníků
kteří svými pochodněmi vypalují otvory do kamení a do lidí
a občas sebou někdo trhne když z hlubiny vědomí vytane obrys kamenného kyje , kůží , nevědomosti
a boží bázně
To, co je pod hladinou je srdce klidně tepající v rytmu Golfského proudu ,
kde se každé slovo stává jen ozvěnou vracející se v kruzích k samému Stvoření ,
kde se každý pohyb stává jen stínem , tajemným ,nehmatatelným , ale jsoucím
a občas se někdo zavrtí ve spánku když mozek zachytí nevysvětlitelnou cizí šifru
To, co je nahoře je tak průzračné jakoby ani nebylo
jako ruka protažená sklem
jako znehybnělé embryo ve větru , visení bez křídel , krystal nepředstavitelnosti
a občas někdo udělá bezděčný pohyb, který se rozplyne nezaznamenán jakýmkoli
důmyslným zařízením
To, co je dole je skála, pevná, pamatující a mlčenlivá
a kolem hroby
památníky uchovávající těla , ty nejrealističtější a neoddiskutovatelné produkty Existence
počátek a konec Všeho, prst’, ze které boží síla každého upřede přesně podle hodin osudu
aby právě včas ukončila životní pout’
a občas se někdo zachvěje, protože na něho sáhla Smrt
