UGA-UGA 2.2. Rodinná slavnost

V neděli mi Edith sdělila že se v domě její sestřenice pořádá párty a že tam zajdeme. Sestřenice se jmenuje Helen, je čerstvě provdaná za Filipa, který je původně z Kenyi. Pak z toho vyplynulo že tahle párty se pořádá vlastně pro ty členy rodiny, kteří nestihli nebo se z ňákýho důvodu nemohli  dostavit před rokem na svatbu.

Helen i Filipovi je oběma kolem třiceti. Helen má malýho synka ještě z předmanželskejch dob, a s Filipem plánujou další rodinu. Filip pracuje v Barclay Bank v oddělení přidělování půjček, takže je na místní poměry velice slušně zabezpečenej. Považuju ho za jednoho z nejchytřejších lidí, které jsem v životě potkal, studoval v Anglii, a protože má přehled víceméně o všem, tak se s ním dá bavit hodiny a hodiny aniž člověk zaznamená jak letí čas. Helen taky pracuje v bance, ale co dělá si přesně nepamatuju.

Vyzvedli mě odpoledne v hotelu v jejich SUV Mitsubishi Pajero, 4x4, docela hezká kára, ale Filip mi prozradil že valná většina aut’áků v Ugandě jsou ‘reconditioned cars’, čili ojetiny z Japonska, které se před dovozem do Afriky  uvedou do decentního technickýho a kosmetickýho stavu. Jejich Pajero je ročník 1992...

Nejdřív jsme se cestou stavili v supermarketu pro víno, kuřata a pár dalších surovin. Srovnával jsem místní ceny s cenama v CZ a došel k závěru že v UGA je dráž. Např. flaška vína stojí zhruba dvakrát tolik co v CZ, pivo o třetinu víc atd. Filip mi pak vysvětlil  že se sem všechno zboží dováží. Cesta z přístavu v Kenyi, která je asi 2100km dlouhá, se projeví na cenách. Supermarketů jako ten kde jsme se stavili je v Kampale hodně, byl to normální čistý obchod, vypadal stejně jako kdekoli ve světě, akorát byl daleko menší, v US by to byl minimarket. Pak jsme se ještě museli stavit pro pivo a limonády v malým obchodě na nějaký vedlejší ulici. Přestože to bylo pořád ještě v širším centru Kampaly, tak ulice neměla dláždění ani asfalt, byla to jen uježděná dobře známá rudá hlína, plná děr, tak typická pro zdejší lokalitu.  Blízko hlavní komunikace stály několikapatrový cihlový a betonový baráky, ale ve vedlejší ulici pokračovala už jen změt’ nevzhledných, občas pitoreskně pomalovaných obchodů. Na protější straně ulice naproti obchodu s nápoji stály naskládaný klece s drůbeží, u kterejch sedělo a hašteřilo hejno ženských, po zemi se válelo množství odpadků a popela, odněkud pekelně smrděla ryba a do toho pražilo slunce. Trochu se mi z toho svinstva zvedal kufr, ale domorodce to očividně nechávalo klidnýma.  Vedle obchůdku s pitivem bylo nějaký zdravotnický zařízení, jak hlásala ručně psaná zelená cedule nad vchodem, ve vchodu byl místo dveří zavěšenej hadr, a celý to vypadalo tak že bych se tam zašel nechat ošetřit jedině kdybych se rozhod odejít na onen svět....ulice dál pokračovala spletí k sobě nalepenejch bezbarvejch dřevěnejch a plechovejch bud. Když byla pivolimonádová transakce za náma, což vzalo asi dvacet minut, tak jsme razili někam do předměstský části Kampaly. Pak jsme krokem projížděli úzkýma křivolakýma uličkama, širokýma tak pro jedno auto, mezi zdmi, kterýma byly obehnány okolní nemovitosti, zase po rudý hlinitý, vodou vymletý cestě, plný děr a hrbolů, až jsme zastavili našikmo před vratama, kterejma pak Filip bravurně projel dovnitř a zaparkoval před jejich domem.

No, ne tak docela jejich, Filip s Helen maj vlastně pronajmutou polovinu rodinnýho dvojdomku, takže obývaj dvě ložnice, obývák, a k tomu samozřejmě náleží ještě kuchyň a garáž. K domu patří zahrada, která není velká, ale pro rodinu zcela dostačující. Dům je čistej, zahrada upravená, skvostný bydlení když si člověk představí že sem nikdy nepřijde zima a že co zapíchne do země, to roste jak divý. Sedli jsme si pod strom, já, Filip, a pak se k nám přidal ještě Wilfred, kterej toho moc nenamluvil. Mezitím se začali sjíždět další hosté, celkem asi 20-25 lidí. Přijížděli v autech, většinou pickupech, který byly naložený věcma. Filip, Helen a Edith mi je představovali, ale byl to nápor tváří a jmen, takže jsem z toho měl za chvíli hokej. Všichni tihle příbuzní ale nějakým záhadným způsobem mizeli v baráku a venku jsme seděli pořád jen my tři, popíjeli pivo a diskutovali. Taky tam bylo asi deset dětí různýho věku, který si hrály kolem. Všechny ženský byly uvnitř baráku a na periodickej dotaz co tam dělaj odpovídaly že vařej. Říkal jsem si že asi musej vařit slona zaživa, páč vaření se protáhlo téměř do setmění, ale v Africe nemá nikdo naspěch....nicméně jsem se jen zase utvrdil v rozhodnutí že nikdy v životě nebudu vařit. Vaření je jeden ze způsobů zabíjení času, zlozvyk kterej se vyvinul během vývoje lidstva. Každej normální člověk si urve něco ze stromu nebo vykope ze země, nebo si dojde na jídlo do hospody....

“Provařený” hodiny jsem strávil diskuzí při pivku na zahradě s Filipem. Zajímavý bylo že mluvil jako většina bělochů, to mě překvapilo asi nejvíc. Probírali jsme politiku, Afriku, její postavení v okolním světě. Tvrdil že Afričani nejsou schopni cílevědomý tvrdý práce....což mi zase moc neštymuje s dělníkama co jsem tu viděl, a vůbec mi připadá že se tu lidi snažej dosáhnou cíle často primitivníma prostředkama za velkýho úsilí. Mám na mysli hlavně manuální práci, v případě našich černejch kolegů tady v práci to moc neplatí. Zmínil se taky o zemích, které jsou v Africe považovány za vyspělé, jako Kenya a Jihoafrická republika. Ovšem Kenya se momentálně topí v politických problémech kolem voleb (včera konečně podepsali smír), a v Jihoafrické republice to jde od desíti k pěti. Probrali jsme samozřejmě i Ugandu, která má za sebou neslavnou historii vlády Idi Amina. Doporučuji shlédnutí filmu ‘The Last King of Scotland’ z roku 2006. Koho zajímá historická problematika hlouběji, tak se může podívat na wiki odkazy dole.

Zřejmě nejožehavějším problémem dnešní Ugandy je LRA – ‘Lord's Resistance Army’. V krátkosti – LRA je guerilla či teroristická armáda, operující na severu Ugandy. Její pole působnosti zahrnuje i sousední Kongo, Sudan a Central African Republic. Konflikt se táhne od osmdesátých let, a je téměř neřešitelný, protože se jedná o operace v pralesních hornatých oblastech na území více států, které mezi sebou nemají nejlepší vztahy.  Největší tragédií jsou masakry civilistů, kterými se LRA zaprvé snaží přitáhnout do oblasti pravidelnou ugandskou armádu, a za druhé během nich doplňuje své početní stavy dětmi z vyvražděných vesnic.

V Ugandě je od konce osmdesátých let prezidentem Yoweri Museveni. To je další věc tak příznačná pro africké státy – vláda je u moci tak dlouho, než ji převálcuje, většinou vojensky, opozice. A podle toho se odvíjí i africká “demokracie”.

Další téma, které přišlo samozřejmě na přetřes byly místní rodinný vztahy. To je kapitola sama pro sebe, tak charakteristická pro Afriku a pro nás stěží pochopitelná. Helen mi strčila do ruky fotoalbum s fotkama z jejich svatby. Rodina, která se na svatbu dostavila, čítala asi 200 lidí. Podle zdejších měřítek to nebyla zas až tak velká svatba, taky je normální že přijde 400 lidí. Všechno musí bejt pečlivě naplánovaný, jídlo a pití obstaraj svatebčani, hosti přinášej dary. Svatba je velká událost, ženich taky musí připravit tradiční banánový pivo, který se dopraví na místo v obrovskejch tykvích. Za nevěstu ženich zaplatí její rodině kravama, pokud je potřeba doložit z kapsy ňáký drobný, tak posloužej kozy. Helen stála Filipa patnáct krav. Způsobil jsem malý faux pas když jsem projevil údiv nad tou cenou a neuvědomil si že Helen pořád ještě stojí vedle mě. Zeptala se mě jestli mám dojem že její hodnota nedosahuje patnácti krav. Nevěděl jsem co na to říct a tak jsem to zahrál tak nějak trapně do outu. Bral jsem to totiž tak že jelikož ženskou jsem už párkrát v životě měl, ale patnáct krav jsem ještě nikdy nenabyl, tak mi přišlo že přijít takhle blbě o kravky je docela škoda. Taky mám pár pivních kamarádů, co jsou dlouho ženatý, a podle toho co občas v hospodě slýchám, by taky určitě radši dali přednost za kus píce vděčnejm němejm tvářím. Ovšem hodnota krav se dnes v Africe při platbě za nevěstu přepočte a zaplatí se penězma, asi proto že jinak by krávy doslova nevěděly čí jsou, páč by byly furt někde v čudu na cestách...

Dál mi bylo vysvětleno že mnohopočetný rodiny vznikaj vysokou porodností plus promiskuitou, kdy “táta od rodiny” má ještě pár bokovek, s kterýma má další děti. Když to pak doma praskne, tak oficiální manželka dělá nějakej čas peklo, ale v rámci dobrých vztahů se s tím pak smíří a dětem přibude pár desítek sourozenců, bratranců a několik tet. Dneska už tenhle systém pomalu dožívá a nastupuje západní společenskej vzor monogamního manželství s dvěma dětma.

Další věc, která je v Africe silně zakořeněna je tribalismus. Předkoloniální Afrika byla kontinentem kmenových království a dalších domorodých správních útvarů, které byly výsledkem přirozeného historického vývoje. Kolonizace pak rozdělila zemi na správní celky bez ohledu na etnické rozdělení, takže po odchodu kolonizátorů zůstal stát spravován příslušníky různých kmenů. Kmenová rivalita se projevuje ve vládě i ve společenském životě. Většina pracovních a hlavně politických aktivit je svázána s kmenovou  příslušností. Dověděl jsem se že podle prostředního jména nebo fyzických rysů Afričani umí určit z jakého je člověk kmene, a podle toho vypadají i preference kupříkladu při výběru politického kabinetu prezidenta nebo jiného potentáta. Kmenová rivalita vytváří neustálé napětí, které často vyvrcholí bouřemi a nepokoji při volbách a dalších společensko správních událostech a v extrémních případech vede k vzájemnému vyhlazování etnik.

Takže když se jídlo konečně dovařilo, tak jsme se přemístili do obytné části domu, kde byl velkej stůl, plnej tradičních pokrmů,  před jejichž konzumací jsme se společně pomodlili a pak všichni futrovali a napájeli se. A byly toho lavóry a bylo to velice chutný. Drobotina seděla na zemi na rákosovým koberci.    Po hostině se všichni vykulili ven na zahradu, a protože to byla druhá svatební vlna, jak jsem psal na začátku, tak tam všichni ti bratranci a sestřenice a strejdové a tety vyložili auta a natahali doprostřed zahrady kupu darů, což byly většinou užitečný a potřebný věci do domácnosti, jako plastový židle různejch velikostí, matrace, kýble, koberce, všechno samozřejmě krásný zbrusu nový věci.... slušná hromada toho byla. Ta hromada krámů se musela před použitím požehnat, a to tak že jsme se postavili kolem ní do kruhu a každej vztáhnul nad tu hromadu ruku, asi jako když se hajluje, a ňáká teta pronášela poděkování bohu za všechny ty dary, a at’ si je jako novomanželé užijou s božím požehnáním atd atd. Řeč byla tak dlouhá, že jsem si několikrát vyměnil ruku a hajloval tou druhou.

Pak se ještě chvíli sedělo venku, mezitím se setmělo, pak se příbuzní začali pomalu balit a odjíždět, a nakonec vypadla elektrika, zahrada se ponořila do tmy a my jsme seděli venku až do půlnoci pri svíčkách, a vedle u sousedů hučely generátory proudu. Nad kamennou zahradní zdí porostlou velkou zakroucenou popínavou rostlinou visel v dálce v oparu žlutej měsíc a vypadalo to nádherně romanticky....koukal jsem na něj a bylo to zvláštní pomyšlení vidět svýho souputníka stejně jako ho pozoruju z balkónu v Praze ....jako bych byl jenom někde kousek za rohem….

Kampala 02.29.2008

Odkazy

http://en.wikipedia.org/wiki/Idi_Amin - Idi Amin

http://cs.wikipedia.org/wiki/Idi_Amin - okleštěná cz verze

http://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Entebbe - jedna z nejzajímavějších a nejodvážnějších vojenských operací, která se váže k letišti v Entebbe

http://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Entebbe - okleštěná cz verze

http://en.wikipedia.org/wiki/LRA

nebo

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%BE%C3%AD_arm%C3%A1da_odporu