Když jsem znovu dorazil, tak UGA už nebyla ta cizí a nepoznaná země jako při první návštěvě. Všechno bylo víc familiární, slunce, lidi, volezlí čápi marabou, zkrátka celá místní atmosféra. Výspa přepychu, hotel Serena, a hlavně taky nádhernej venkovní bazén, páč tentokrát jsem si přivez kraťasy na koupání. Hned po příjezdu jsem si sed do venkovní hotelový restaurace, objednal pivo a poslouchal žabí řev z jezírek v parku před hotelem. Kdo neslyšel,tak neuvěří. Člověk sotva slyší vlastního slova, proti africkejm žábám by se nechytal ani americkej marching band.
. I Crane Building, kde pracujeme, je už domácký prostředí, změnilo se jen to že v patře kde jsme předtím jedli se dnes buduje velkej server room, a místní musej vytahat všechno to železo po schodech nahoru, protože pro výtah se teprve zvenku buduje betonová šachta. Šachtu staví černý dělníci, sedící a stojící na lešení, který je kolem a uvnitř šachty. Maj na sobě propocený trička a krat’asy a na nohou rozbitý sandály. Z betonu čouhaj dlouhý rezavý dráty, který svazujou k sobě, takže maj reálnou šanci si kdykoli propíchnout nechráněnou nohu. To očividně nikomu nevadí. Zato ale maj všichni na hlavě přílby, asi kdyby padali těch třicet metrů po hlavě dolů, tak aby po nich zbyl pořádnej dolík. Jiný vysvětlení mě nenapadá, protože seshora jim nic nehrozí. Lešení nevypadá moc stabilně, ale to je v Africe normál. Pracujou vystaveni venkovnímu vedru, a Angel říkal že berou kolem $3-5 za den….Naše patro se v poledne změní v jídelnu, tři catering firmy dopraví jídlo, nahrne se sem spousta lidí z ostatních pater baráku, a člověk si musí hlídat židli, páč pracovní židle se převtělej v kuchyňský. Podává se tradiční místní jídlo a není špatný…
Setkávám se samozřejmě s Moud a Edith, sourozencema, s kterýma jsem se seznámil už minule, a chodíme po práci do místních barů a restaurací. Byli jsme v indický restauraci, což nebyla žádná sláva, občas si koupíme nějaký místní “rychlojídlo” jako třeba zapečenou zeleninu nebo kuře v bagetě, dál navštěvujem moji oblíbenou čínu. A samozřejmě chodíme do barů na pivo.
Jelikož jsem měl volnej víkend, tak jsem se domluvil s Angelem na vejletě, a dohodli jsme se že vyrazíme v sobotu ven, asi sto kiláků pryč z města. Navrhnul jsem mu at’ vezme svoji girlfriend, aby nás bylo víc a aby to nevypadalo že jede jako můj najatej řidič. Ukázalo se že Moud zrovna něco měl, a tak jsme jeli ve čtyřech, Angel se svojí girlfriend Hadi, já a Edith. Vyjeli jsme v deset ráno a uháněli na místo co se jmenuje Jinja Falls…. není mi jasný proč tomu říkaj vodopády, když tam žádný vodopády nebyly, byly tam jen pekelný white rapids, čili peřeje kde se voda spádem valila pře obrovský balvany. Nicméně je to hezký místo, obklopený zelení, a dá se tam koupit pivo…ale abych nepředbíhal.
Vyjeli jsme z Kampaly a silnice se změnila v rudou ztvrdlou prašnou cestu. Stejně tak se změnily okolní baráky, který se daj v mnoha případech nazvat baráky jen s dávkou přemáhání a fantazie. Ukázala se prostě skutečná bída , vyhnaná za město. V hájích banánovníků pod silnicí stály příbytky zbudovaný ze všeho, ale skutečně ze všeho co je po ruce. Plech, dřevěný klacky, prkna, hlína….Mnohé z nich měly místo dveří kus hadru, a děravá střecha nebyla výjimkou. Před chajdou kutila matka rodiny na jednoduchým ohništi v kotlíku nějakou poživatinu, a kolem se motaly ušmudlaný černý děti, sem tam pár slepic nebo malejch koz. Odpadky se válely opodál, popřípadě všude kolem a nezdálo se že by to někoho trápilo. To všechno pokrývala vrstva rudýho prachu zpod kol projíždějících aut a náklad’áků. Čas od času se vedle silnice objeví větší komunita, vícero obydlí pohromadě, lidský mraveniště kde jedni pracujou, druzí pospávaj nebo lelkujou…taky jsou tu nákupní centra, tvořený o něco lepšíma a barevnějšíma chatrčema a nízkejma barákama. A kolem nich samozřejmě všudypřítomný motorky a pár aut. Každou chvíli se objeví baráček pomalovanej v barvách našeho zákazníka, telcom firmy Warid a jejím logem s optimistickým sloganem 'We care', což je poměrně paradoxní vzhledem k zuboženýmu okolí. Ale business je business, přes to vlak nejede…..
Angel žene jak splašenej, podstupuje už nakonec tenhle vejlet po x-kolikátý, takže proletíme deštným pralesem, za kterým se otevře krajina s polema čajovníků, pak cukrový třtiny, pak pláně a kopečky porostlý banánovníkama, palmama a další vegetací, pak zase cukrová třtina, a tak se to střídá a střídá až dorážíme k Jinja Falls….U Jinja Falls zaplatím sedm tisíc šilinků, to je asi 70Kč za vjezd a jdem se podívat na "vodopády"…jak už jsem se zmínil, jsou to peřeje, je to tu hezký, ale to je asi tak všechno. Hned se na mě nalepí zubatej černoch, furt chodí za mnou a něco mele, po chvíli pochopím že mi nabízí že za úplatu je ochoten riskovat život a přeplave z jedný strany toho bílýho vodního pekla na druhou…to nemůžu připustit, tak mu odpovídám že já za ty prachy klidně proplavu proti proudu nahoru. Vzdává to a jde vyhledat jinou obět’. Pak si všichni čtyři dáváme pivo v příjemným otevřeným baru ve stylu obrovský kulatý africký chýše, pak to balíme a jedeme dál k cíli, kterým jsou prameny White Nile….Představoval jsem si že Nil vyvěrá z něčeho malýho jako byla v Krkonoších studánka, ke který mě kdysi jako malýho vzpouzejícího se smrada dotáhli proti mý vůli v rámci horskýho vejšlapu s nadlidským úsilím mí rodiče, když jsme tam byli na dovolený od ROH, a z tý malý studánky vyvěralo velký Labe…tenkrát když jsem to viděl, tak jsem byl přesvědčenej že stačí strčit do tý malý díry na dně špunt, a natotata opadne v celým Labi voda a majestátní remorkéry s uhlím, co jsem v Polabí jako kluk vídával, se budou najednou plácat na suchu, a taky členové veslařskýho oddílu v Lysý nad Labem budou překvapeně plácat veslama do bahna….
Ale zpátky k Nilu - přijeli jsme do nějakýho resortu a po zaplacení a pár kilákách jízdy vyjeli na planině, která se svažovala dolů k jezeru Victoria. Silnice dole končila parkovištěm a další otevřenou restaurací, kde Angel objednal pro každýho velkou, nádherně pečenou rybu, cichlidu, rod tilapia, s opečenýma bramborama. Jedli jsme rukama, který jsme si předtím omyli. Pochoutka….
Pod náma se rozprostíralo obrovský jezero a u parkoviště visel obrovskej nápis, kterej hlásal že se nacházíme na východním břehu řeky Nil, v místě kde Nil vytéká z jezera Victoria a že to pak vezme tři měsíce než voda odsud urazí 6,400km dlouhou cestu do Středozemního moře. Dál pak že na západním břehu je obelisk, kde stanul někdy kolem roku 1864 objevitel pramenů John Hanning Speke, a dlouhý hodiny pozoroval prameny Nilu…
Najmuli jsme plavidlo, což se neobešlo bez tradičního dohadování ceny, a po dohodě jsme usedli do dlouhý zelenobílý štíhlý špičatý lodě, která měla asi deset metrů, s motorem na konci, a vyrazili k západnímu břehu. Míjeli jsme skalistý ostrůvky pokrytý vegetací a velkým množstvím ptáků, asi volavek. Když se lod’ občas zhoupla, tak Hadi vyjekla strachy. Angel plavat neumí, ona asi taky ne, se domnívám….Dopluli jsme na kamenitej ostrov nebo poloostrov, na kterým nic zvlášt’ výjimečnýho nebylo. Opodál koukal z vody ostrůvek, ke kterýmu se šlo po kamenech vykukujicích z vody…obelisk byl obyčejnej betonovej kvádr, kterej vypadal jako když ho tam někdo omylem zapomněl. Nebylo na něm nic majestátního, a kromě nás bylo opodál akorát pár černochů, který si prali v Nilu spodky…
Prameny byly vlastně velký vodní víry, který tvořila voda vyvěrající ze dna jezera, a který byly vidět pár metrů od břehu a pokud by tam člověk měl vlízt, tak by nevlez, poněvadž vypadaly celkem hrozivě, … jinak nevím co John Hanning Speke tak dlouho pozoroval, jestli se mu tak líbily ty vodní vejry, nebo jestli už tehdy koukal jak si černoši perou spodky….Tak jsme se všichni slavnostně vyfotili u pramenů Nilu, já posbíral pár prázdnejch ulit vodních šneků co jsem našel kolem a vydali jsme se zpátky k východnímu břehu. Ale abych nevypadal jako cynik a diletant, tak musím dodat že krajina a vegetace kolem je nádherná a vůbec je to krásný místo…ještě bych zmínil že když jsme připluli zpátky, tak tam stála na stráni parta asi dvaceti domorodců v bambusovejch sukních a dalším tradičním ohozu, a když mě uviděli s fot’ákem v ruce, tak hned spustili muziku a tančili a křepčili jak vzteklí. Tak jsem je vyfotil, ale až pak jsem si všim že tam maj v zemi zapíchnutou ceduli která praví že kdo je vyfotí tak jim má zaplatit 10000 zdejších šmrdliků…to mi nepřišlo zrovna moc fair, tak jsem předstíral že tu ceduli nevidím, ale oni začali hned křičet a vyvádět jak paviáni, ale "moji černoši" to taky nepovažovali za fair, tak na ně řvali zpátky, a po týhle slovní přestřelce jsme nasedli vítězně do vozidla a odrazili pryč.
Cesta autem zpět nebyla moc příjemná, byl jsem vydrncanej z tý rudý prašný silnice a bylo děsný vedro. Angel a zbytek domorodý posádky se v polovině cesty dohodli že si koupí místní občerstvení. V tom místě bylo pár baráčků a ňákej autobus a strašná kupa lidí v modrejch košilích s ňákým nápisem. Když jsme zastavili, tak se všichni ti lidi vrhli k autu a nastrkali otevřenýma oknama dovnitř ruce, ve kterých svírali svazky pečenejch kuřecích nohou na dlouhejch špejlích, ovoce a nevím co ještě. Zkrátka najednou jsem měl před gzichtem les rukou s pralesem nedopečenejch kuřecích stehen, který vehementně nabízel řvoucí dav venku. Já si nekoupil nic, zbytek posádky si koupil pytlíky grilovanejch banánů a vychlazenou balenou vodu. Ochutnal jsem banán, ale vzdal jsem to, nechutnal mi. Dodrncali jsme do Kampaly, kde jsem ocenil přepych hotelu, a hlavně sprchu…
Kampala 02.28.2008
