Strasti dospívající vysoké ženy - díl 1

Měla jsem nutkání tento článek nazvat Já v kostce. Rozepsala jsem se ale natolik, že jsem svůj příběh musela rozdělit do dílů, protože se ani do nějaké pomyslné kostky nemám šanci vlézt...A tak vám představuji díl 1...

Při své výšce 197 cm a spíše sportovní stavbě těla jsem dlouhou řadu let trpěla nízkým sebevědomím. Důvodů byla spousta. Nemalý podíl na tom samozřejmě měla společnost a prostředí, ve kterém jsem vyrůstala a dospívala. Ačkoliv vám to může znít nesmyslně, srovnávala jsem se s holkami, které byly menší a celkově drobnější. Nespokojenost se svou výškou jsem velmi silně vnímala už na základní škole díky hromadě posměšků, blbých řečí a nepříjemných přezdívek, kterým jsem musela snášet. Ano, musela, protože v té době se verbální šikana nijak neřešila.

V době dospívání jsem vyrostla hodně rychle, a tak jsem měla problém na sebe sehnat dívčí oblečení, které by mi dobře padlo. Navíc jsem si svou "velikost" v posledních dvou ročnících uvědomovala natolik, že jsem své tělo zahalovala do pánských košil. A tak jsem měla velmi originální styl oblékání – tílko, pánská košile, rifle a boty "prestižky", který jistě i vám zní spíše klukovsky. Nemusím se ani probírat fotkami, abych si na to období vzpomněla. Vnímala jsem se jako ošklivé (přerostlé) kačátko, což mi mé okolí zákonitostně potvrzovalo.

A aby to nebylo málo, tak se na škole dělo něco, co ještě podpořilo mé vnímání se takovým způsobem... Jeden nejmenovaný učitel se nechal inspirovat tehdy velmi populární československou soutěží MISS, čímž podpořil hlavně hodnocení krásy holek a kluků právě posledních ročníků druhého stupně. A tak se vedly řeči o popularitě a kráse dospívajících nejen ve třídách, ale rovnou po celé škole. Zmíněný pan učitel navíc vydával tištěný plátek ve stylu občasníku, který obzvlášť v období pořádání soutěže krásy vyvolal vlnu bouřlivých diskuzí mezi puberťáky i pedagogy. Co na to říci?! Snad raději nic, protože tím bych odvedla vaši pozornost na jiné téma.

Při přechodu ze základní školy na gymnázium jsem dostala potřebu změny šatníku, protože jsem si začala uvědomovat, že mi ten můj styl nevyhovoval. Navíc jsem si více všímala, jak se oblékaly mé spolužačky. Zatímco já svou ženskost skrývala pod plandavými klučičími košilemi, mé vrstevnice nosily upnutá trička a sukně, které jejich křivky dávaly na obdiv. Naštěstí jsem hodně rychle dostala potřebu se taky líbit a cítit se žensky...chtěla jsem nosit přesně takové věci jako ony.

Změna šatníku byla pro mě však výzvou s velkým V. Během svého dospívání jsem na sebe nemohla sehnat žádné dívčí oblečení, které by mi padlo tak dobře, jako mým kamarádkám. Svršky, které měly mít dlouhé rukávy, mi sahaly do poloviny předloktí. Trička a svetry mi při své délce (resp. krátkosti) odkrývaly bedérku, což mi mamka neustále připomínala komentářem "lezou ti záda". Džíny mi nesahaly ani po kotníky, což tehdy nebylo v módě jako dnes. Šaty na mně neměly patřičnou délku a vypasování mi nesedělo na těle správně. Dámské boty se v mé velikosti nevyráběly, anebo nebyly v Čechách k sehnání. Mno, bylo to opravdu záživné dospívání, které by si neužívala žádná dívka. [pozn.: Odtud pramení má nelibost v nakupování oblečení, která se u žen jen tak nevidí. :-D]

Nakupování oblečení bývalo spíše mou noční můrou než činností, kterou bych si užívala jako každá jiná dívka. Nevnímala jsem se nepříjemně jen kvůli své výšce, ale i celkové velikosti. Je naprosto logické, že žena o nadstandardní výšce nemůže mít tělo o velikosti S. Já tomu rozuměla, ale i přesto jsem měla problém to přijmout. Důvodem bylo snad i to, že mou nejlepší kamarádkou byla spolužačka, která vypadala jako modelka – velké oči, dlouhé řasy, světlé dlouhé vlasy, krásná čistá pleť, hubená postava o velikosti XS a výšce asi 172 cm. A s tou jsem se mlčky poměřovala. Připadala jsem si vedle ní jako hromotluk v ženském podání. A aby to nebylo málo, byla jsem frustrovaná tím, že jsem si na rozdíl od ní nemohla jen tak zajít do obchodu pro nové kousky do šatníku. Stávalo se poměrně často, že ona přišla po víkendu do školy v novém, zatímco já jsem jen závistivě pokyvovala, jak jí to sluší. 

Protože jsem svou výšku nikterak ovlivnit nemohla, začala jsme alespoň pracovat na tom, abych byla hubenější a přestala si připadat jako obr v sukni. Zpočátku jsem si hlídala jen množství jídla. Později jsem vyzkoušela konkrétní typy diet. Pamatuji si, že jsem zhubla a byla tak se sebou o trochu více spokojenější...a váhu jsem si udržovala na plus mínus stejných hodnotách. Neřešila jsem ale nic jiného než jen tu váhu a míry. Za svou přeměnu z ošklivého kačátka a lepší postavu jsem byla hrdá, ale sebevědomí jsem měla stále podlomené...ještě aby ne, když po většinu svého života od okolí poslouchala řeči nepřijetí a bylo mi stále připomínáno, že jsem jiná.

Ke konci mého studia na gymnáziu se situace na trhu s oblečením a obuví pro vysoké ženy zlepšila. Výběr sice byl hodně omezený, ale velkým úspěchem bylo, že se konečně daly sehnat dámské boty na podpatku ve velikostech nad 42. Tehdy jsem nepochopila, proč dámské boty v tak velkých velikostech vůbec s podpatky vyráběly. Bylo jasné, že žena s velikostí nohy 45 nebude žádné tintítko, a proto podpatek ani nepotřebuje. Trh dámské obuvi je ale rozmanitý, a tak ti pilotní výrobci zprvu asi tímto způsobem neuvažovali. Baleríny nebo jiné dámské boty bez podpatku (nepočítaje žabky) se nevyráběly. Chtěla-li jsem tedy konečně dámské boty, musela jsem přijmout to, že budu o velikost podpatku ještě vyšší. Pánské mokasíny se mi skutečně už nosit nechtěly, a tak jsem do toho šla.

Můj první pár dámských bot byl však "držák" - černé hladké kožené lodičky na podpatku, které by mnoho žen jistě považovalo za nudné nebo fádní. Pro svou "fádnost" se však daly nosit i dlouhá léta poté, protože byly svým jednoduchým designem vhodné pro každou módní sezónu. Znáte to, nadčasovým stylem neoslníte, ale ani neurazíte. Svůj účel plnily na jedničku. Pamatuji si, že jejich výrobcem byl českým obuvník pan Bureš, kterého i paní prodavačka prezentovala coby průkopníka ve výrobě nadměrné obuvi na československém trhu. Nákup mých prvních dámských bot byl pro mě svátkem. Proto si dodnes pamatuji, ve kterém brněnském obchůdku jsem je koupila. Byla to skutečně investice jak tím, že jsem se plácla poměrně hodně přes kapsu (stály něco málo přes 1 200 Kč, což před 20 lety bylo výrazně více než za boty standardních velikostí), ale i pro jejich neskonalou výdrž. Měla jsem je v užívání dobrých 15 let. Jistě by mi sloužily dodneška, kdybych je neprodala. Rozhodla jsem se je prodat, i když byly v naprosto výborném stavu jen proto, že se trh s nadměrnou obuví rozšířil, a já chtěla botky v nějakém šmrncovnějším stylu.

Po úspěšném absolvování vysoké školy jsem změnila prostředí. Vycestovala jsem jakožto studentka angličtiny do Austrálie, kde jsem po studiu FCE kurzu zapustila kořeny a začala si hledat svůj životní styl. A to byla teprve jízda ke svému spokojenému já...o čemž se dozvíš v pokračování článku v díle 2...