Přej si a bude tak učiněno...

Už od prvního dne mého života bylo jasné, že se na svět budu dívat z výšky. A tak se i stalo. Ve svém dospělém věku se na svět dívám z krásných 197cm. Mé přání být menší, se mi sice nesplnilo, ale splnilo se něco mnohem lepšího...

Ze svého dětství a dospívání si pamatuji nemálo hlasitých diskuzí, které v mé blízkosti vedly skupinky dětí, mých vrstevníků a dorostenců ze starších ročníků. Pro ty posměšné poznámky, komentáře a přezdívky, kterými mě nazývali a častovali, na léta strávená na základní škole, velmi nerada vzpomínám. Řeči a komentáře na mou výšku jsem slýchávala neustále i po přechodu na střední školu. Pro svou výšku jsem nebyla vnímána jako jiná nejen ve škole, ale samozřejmě i na veřejnosti. Na vysoké škole si studiem procházíte, jak vám vyhovuje, takže tam ty protivné řeči neměly téměř od koho ke mně směřovat. Avšak na ulici, v obchodech a všude, kde jsem se vyskytla, jsem jich slýchávala nadále více než dost. Stačilo, když jsem kolem dotyčných jen prošla a už jsem za svými zády slýchávala řeči. Mnozí lidé si vás všimnou už když jdete naproti jim, čučí na vás, že jim oči pomalu vypadávají z důlků, a při tom něco říkají člověku, který stojí vedle nich. Neříkejte mi, že se ti dva baví v tu chvíli o počasí. A to nezmiňuji ještě takové, co si na vás doslova ukážou, jako kdybyste byla exemplář v muzeu. Zkrátka byste se divili, kolik (mírně řečeno) neinteligentních a neempatických lidí po světě chodí.

Jistě mě již pochopíte, když vám prozradím, že jsem si přála mít schopnost ignorovat nebo neslyšet hlasy takových posměváčků a hlupáků. K mému překvapení se tak opravdu začalo dít. S odstupem řady let jsem si uvědomila, že ty řeči přestávám slýchávat.
            Začala jsem si to uvědomovat ve společnosti svých přátel nebo partnerů, kdy jsme spolu potkali nějakého jedince, který se nehezky projevil k mé výšce. Mohlo se jednat o pohledy, pošklebky, komentáře... Já jsem kolikrát ani nezaregistrovala, že někdo takový v mém okolí je. Mí společníci však ano, a to hlavně proto, že to neznali. Byli z chování takových kolemjdoucích a kolemstojících kolikrát opravdu velmi rozčarovaní. Já o ničem nevěděla, dokud mě na to doslova neupozornili.

Naposledy si pamatuji případ loňského léta, kdy jsem šla s kamarádkou parkem a prošly jsme kolem páru mladé ženy s mužem, kteří měli s sebou dítě v kočárku. Stály na straně chodníku a povídali si. Má kamarádka se mě zeptala „Viděla jsi, jak na tebe koukala?“.

„Ne…kdo?“, odvětila jsem.

„Čuměla na tebe a pak se o tobě nejspíš bavila s tím chlápkem vedle ní. Já bych jí hned řekla, ať se podívá na sebe do zrcadla…bečka jedna!“ To byla odpověď jedné mé kamarádky, která si šla k pánu Bohu pro centimetry taky vícekrát než kterákoliv jiná holka. Její reakce mě nepřekvapila, protože od doby, co ji znám, je a vždy byla hodně od rány. Kdyby byla na mém místě a pohledů dotyčné patřily jí, určitě by se na ni osočila. Že by ale dotyčné od plic něco řekla na mou obranu, to ne. Místo toho o ní nehezky mluvila a brblala, až když jsme byly pryč. Tak to ale bylo se všemi mými kamarádkami – většinou mi o případných pohledech a komentářích řekly až následně. Jaký to mělo a má smysl? Netuším.

Naproti tomu kamarádi nebo přítel (pokud jsem v tu dobu byla ve vztahu) měli potřebu mě skutečně bránit a na nepříjemné chování lidí zareagovat přímo na místě. Na to já jsem je tiše uklidňovala, ať to neřeší. Co mi má paměť sahá, minimálně jeden nedal na mou radu, a opravdu si neodpustil se na dotyčného obrátit a ozvat se. Dotyčný nedokázal skrývat překvapení a pomalu ze sebe vysoukal, že to nemyslel nijak zle…ba naopak odvětil, že ho moje výška zaujala, protože tak pěknou vysokou ženu doposud neviděl. Kdoví, zda ten přívlastek „pěknou“ zmínil, aby tu trapnou situaci svedl do outu. Bez toho by totiž vyvolal reakci mého protějšku takovou, že by nepříjemná konverzace pokračovala směle dál.
         Co si budeme podívat, určitě by mi zalichotilo, kdyby se tak za mě postavil každý kamarád nebo přítel, se kterým bychom na takového blbce narazili. Připadala bych si asi jako Julia Roberts ve filmu Notting Hill, kde se Hugh Grant postavil čelem partě posměváčků a vyžadoval si omluvu za sprosté řeči, které o Julii vedli. Nevím sice, do jaké míry by to bylo efektivní, ale určitě by to na mě udělalo dobrý dojem. 

V každém případě asi od doby, kdy jsem si vědomě a usilovně přála hloupé komentáře a řeči neslýchat, se i množství hlasitých diskusí o mé výšce kolem mě omezilo. Skutečně je nevnímám, neslyším a protivné pohledy kolemjdoucích málokdy postřehnu. Ba naopak mi připadá, jako kdyby už ani neexistovaly... Překvapivě registruji jen pohledy obdivné a lichotivé. Mohli byste namítnout, že jsem věkově již jinde, a ne každý si dovolí to, co si ke mně dovoloval řadu let, když jsem byla mladší.
       Já jsem však velmi silně přesvědčena o tom, že tento posun ve vnímání sebe sama a ostatních je důsledek mé letité práce na mém sebepřijetí a osobním rozvoji, který doslova naplňuje mou duši. Změnou přístupu sama k sobě a okolnímu světu jsem si změnila svůj svět, který je mnohem spokojenější. Našla jsem tak i své poslání...jsem tu pro ženy, které svou jedinečnost vnímají díky okolnímu světu negativně a hledají své milující a šťastné já.