„Kdo tě nechce, ten si tě nezaslouží.“

Citát "Kdo tě nechce, ten si tě nezaslouží“ italského dramatika Carla Goldoniho jsem slyšela poprvé ve svých náctinách, kdy jsem dostala kopačky od jedné ze svých prvních lásek. A je to tu znovu - důvod k zamyšlení nad těmi slovy.

"Kdo tě nechce, ten si tě nezaslouží.“ mi citoval kamarád, který mi pomáhal překlenout to nejtěžší období po konci dvouletého vztahu. Zprvu jsem to vnímala jako prázdná slova, dokud mi je neopakoval tak často, až jsem jim uvěřila... Trvalo to dobrého půl roku, než jsem začala vnímat sklenici poloplnou a spatřovat znovu krásy života. 
Občas se mi stalo, že jsem potkala muže, s nímž jsem pocítila oboustranný zájem. Zájem druhé strany byl buď omezený vzhledem k jeho závazkům (přítelkyně, manželka, rodina), anebo jsem ji asi odradila

svým přístupem. Ze zcela zřejmých důvodů ti s omezeným zájmem v mém životě místo nemají. Co však s mužem, který je volný a má potenciál být po mém boku? Skrze sebereflexi a mnoha uvědomění jsem se naučila dát věcem volný průběh, nechat je plynout vlastním tempem a jen zlehka přispívat přirozeně se nabízejícím příležitostem. V průběhu toho mého uvolněného přístupu ke slibně se vyvíjejícím vztahu s panem dotyčným si všimnu několika případů, kdy se nechytá. Ba dokonce dělá kroky vybočující z toho volně plynoucího proudu. Jeho verbální projevy neodpovídají jeho činům. "Co to sakra je?", ptám se sama sebe. Najednou mě to trkne. "Holka, vždyť on o Tebe skutečný zájem nemá...podívej se, jak se chová." Navrhne setkání a nakonec jej zruší, protože nestíhá...(náhodou) se potkáme a on pospíchá domů k PC, aby se mohl po víkendu pochválit, že díky 12-14 hodinám usilovné práce v obou dnech stihnul udělat víc, než si předsevzal. Příležitosti strávit se mnou alespoň chvilku času evidentně předchází jiné priority. A když se nějaká příležitost doslova nabídne, nevidí ji. 

I tentokrát jsem si automaticky vzpomněla, kdo mě nechce, ten si mě nezaslouží. "No tak moment! Jak nechce? ...vždyť o mě zájem měl více než jasný...dokonce to řekl. A cože si mě nezaslouží? ...musí si mě nějak a něčím zasluhovat?" Možná zbytečně, avšak mi to nedalo, se nad tím citátem více nezamyslet. [No jo, přiznávám, že se ten můj analytický mozek občas musí ozvat. :-D] Protože je dnes Ivanka ve svém vnímání situace a smýšlení někde jinde, začne uvažovat ve větší hloubce...

Uvědomuji si: Mě si přeci nemusí muž zasloužit. Já se rozhoduji o tom, koho si k sobě připustím blíž a nechám do svého srdce vstoupit. Když mě dotyčný nepřijímá (řečeno slovy zmíněného citátu "nechce mě"), neznamená to, že si mě nezaslouží. On si mě nemusí zasluhovat. Já si vybírám a vesmír to tak zařídil, že mi do života vstupují lidé, kteří mě mají posouvat, a přes které se coby bytost rozvíjím. A tak si logicky vydedukuji, že mi tento muž nemá co nabídnout. Každý jsme v osobním rozvoji někde jinde. S ohledem na věci, kterým on ve svém životě dává přednost před potenciálním partnerským vztahem se mnou, je zřejmé, že není na stejné vlně jako já. Nejenže nespatřuje prioritu v soukromém životě, ale zároveň není osobnostně vyspělý natolik, aby mi mohl poskytnout seberozvojový posun, na který já zralá jsem. Oba jsme na stejném schodišti, jen každý na jiném schodu. Oba se bavíme o stejném tématu, avšak každý jiným jazykem. 

To je uvědomění, ke kterému jsem dospěla na základě svého prožitku. "Kdo tě nechce, ten si tě nezaslouží.“ se dá vnímat jako jednoduché tvrzení faktu, které na té povrchní úrovni funguje spíš jako pofoukání bolístky. Náctileté dívce nebo neuvědomělé ženě to neustálým připomenutím může zafungovat a vytvořit přesvědčení "budeš-li o někoho stát, kdo nestojí o Tebe, jsi pro něj až moc dobrá". Jestli to posílí dotyčné sebevědomí, skvělé. Na mě to v takovém rozsahu tehdy zafungovalo.  

Jenomže dnes, kdy jsem v seberozvoji úplně někde jinde, to nefunguje. V tom citátu totiž nevidím jen suchý význam slov, kterým jeho autor asi zamýšlel citově zraněného člověka uchlácholit. Dokážu si představit, že to pomůže v případě, kdy toho muže prakticky ještě neznám, ne však s někým, koho znám už x měsíců a stali se z vás přátelé. Během té doby si nelze nevšimnout, jak dobře si rozumíte, máte společné zájmy, máte si neustále o čem povídat, oba máte neustále pusu od ucha k uchu, a ještě navíc to mezi vámi jiskří. I přesto všechno skvělé, jak to vnímáte, je druhá strana zabržděná a nedá vašemu přátelskému vztahu volnost posouvat jej dál. Právě v takových chvílích můžete snadno sklouznout do pochybností sami o sobě a o svých kvalitách. V hlavě vám vyvstane nespočet otázek se známkou sebeponižování. Ptáte se, co je na vás špatného nebo nedostatečného, že vás nechce. Pokud setrváte v té sebelítosti, bude vám hůř a hůř....a o to více v sobě budete budovat pocit nedostatečnosti. Pokud se ale otevřete porozumění vzniklé situace, že jste jinde (nikoliv výše nebo níže) než ten druhý, začne se vám ulevovat. Díky plnému pochopení a uvědomění si, že by pro vás nebyl takovým přínosem, jak si myslíte, se vám snáze z toho svrabu vystoupí a půjde dál. Dříve či později ten zápal, který pro dotyčného máte, bude opadávat. 

Závěrem bych ráda dodala a mírně upravila zmíněný citát na "Kdo s Tebou nechce trávit čas, ten si jej nezaslouží.", což z mého pohledu vystihuje lépe ten původní citát, který skutečně lze vnímat různými způsoby.