Já, jedna z "tallies" Austrálie a Česka

Vrátím-li se ve svých vzpomínkách k začátku roku 2011, vybaví se mi období velkých zážitků. Jedním z nich byl nezapomenutelný pocit „jako ryba ve vodě…

Leden 2011 – Brisbane, australská metropole, v níž jsem v té době žila, byla zasažena vlnami dešťů způsobené tropickým cyklonem "Tasha" ze severozápadu. V té době moje kamarádka ležela v nemocnici, kde čekala, až se doktor bude schopen přes povodňovou situaci dopravit do práce a naplánuje jí termín operace. Přišla jsem ji navštívit zrovna v den, kdy povodně zasáhly centrum města. Já osobně noviny nečtu, avšak k mému štěstí ona ano… Upozornila mě na článek, který jsem si jako jediný po prohlídnutí celých novin přečetla od začátku až do konce. Byl v něm rozhovor s vysokou Kanaďankou o jejích životních zkušenostech. Během čtení toho článku jsem se v jejích slovech nacházela. Připadala jsem si jako kdybych ten rozhovor pro noviny udělala já osobně...natolik mi mluvila z duše. Na konci článku byla velmi důležitá informace – odkaz na webovou stránku klubu vysokých žen v Austrálii "Tall Women's Club" (TWC).

Než se ale rozepíšu více o klubu TWC, musím se zmínit o jedné „náhodě“… Asi dva roky před čtením tohoto článku, jsem se pokoušela najít obchody, kde bych na své tělesné proporce sehnala ošacení a obutí. Prohledávala jsem internet s touhou najít prodejny s nadměrnou obuví a oblečením pro vysoké… Bohužel bez úspěchu. Pamatuji si jen, že jsem narazila na webovou stránku e-shopu Sue Robertson sídlící v Perth, která měla velmi omezenou nabídku dlouhých džínů pro vysoké ženy. Je jistě pochopitelné, proč nejsem fanynkou nakupování po internetu. I když majitelka e-shopu zmiňovala možnost vrácení nevhodně padnoucího zboží, nechtělo se mi riskovat a platit poštovné v případě vrácení zboží. Ani mě nelákala představa letět do Perth kvůli jedněm či dvěma párům džínů…nejsem blázen, ani milionářka. A tak jsem tu možnost rovnou sabotovala a smířila se s faktem, že si nové kalhoty a džíny nechám buď ušít někde v Brisbane nebo v ČR, až pojedu navštívit svou rodinu.

Teď ale zase zpět k příběhu…

Po vyhledání webové stránky klubu vysokých žen, jsem zjistila, že klub byl založen před dvěma a půl roky majitelkou e-shopu s dlouhými džíny z Perth – přesně tou, na jejíž webové stránky jsem kdysi natrefila. Klub měl působnost ve všech australských státech včetně Queenslandu. Když už je Brisbane hlavním městem „slunečného státu“, kde myslíte, že se asi většina klubového setkání konala? Mé srdce zaplesalo podruhé, a hned Sue Robertson kontaktovala, abych zjistila, jak se do klubu zapsat. Bylo to jednodušší, než jsem si myslela. Poslala jsem jí o sobě základní informace, včetně kontaktu, výšky a velikosti bot a druhý den mi od ní přišel email potvrzující mé členství. 

V té době, koncem ledna, se v Klubu spekulovalo o brzkém setkání členek. Po dlouhých domluvách a odkládání se zadařilo. Byl pro nás zamluvený stůl v pohodové steak-house restauraci na sobotu 19. května 2011. Organizace setkání se chopila Mariella, dáma z novinového článku. Jak jsem se následně dozvěděla, Mariella byla "pravou rukou" Sue Robertson a udržovala klub při životě pořádáním osobních setkání členek. Neuvěřitelně moc jsem se na setkání těšila. Rozhodla jsem se si setkání s dlouhánkami užít naplno, a tak z šatníku vytáhla zaprášené dámské boty na podpatku, které normálně nenosívám. Proč? Ne, že bych nechtěla, ba naopak. V té fázi života jsem si ale ještě hodně uvědomovala, že z davu trčím, a tak jsem svou výšku nechtěla ještě více zdůrazňovat. Tentokrát jsem ale řekla dost schovávání pěkných dámských bot ve skříni, a vyšla si v botách na jedněch z nejvyšších podpatcích, které vlastním. Vzpřímená a hrdá na svou výšku jsem vstoupila do restaurace, kde byla rezervace pro dvanáct žen. Byla jsem okamžitě usazena. Sešlo se nás nakonec místo dvanácti deset, což i tak stačilo pro společnou konverzaci. Ani při tak nízkém počtu jsem neměla možnost mluvit se všemi, které mě zaujaly hned na první pohled. Jednou z nich byla i Mariella, která bohužel seděla na opačném konci našeho společného stolu. I ona po mně pokukovala a občas jsme spolu přes ostatní prohodily pár slov.

Bylo to velmi příjemné posezení, u kterého jsme se bavily snad o všem…i o problémech každodenního života nám všem vlastních – frustrace při shánění oblečení a podrývání našeho sebevědomí okolím. Naše společné setkání jsme zpečetily společným focením, během kterého jsem si potvrdila, že jsem byla nejvyšší účastnicí (a to i bez počítání výšky podpatků).  Po kávě, kterou jsme zakončily setkání s tím, že bychom se mohly zase brzy sejít a něco společného uspořádat. Já jsem si s Mariellou vyměnila kontakt. Začaly jsme spolu bývat v pravidelném kontaktu, a tak se z nás brzy staly blízké kamarádky.

Těch setkání s členkami klubu vysokých žen byla ještě řada. Některé byly opravdu velmi vydařené jako například high tea v honosném hotelu Palazzo Versace, dva exklusivní fashion večery v buticích s oblečením pro vysoké, večerní setkání u šampanského s živou hudbou a velké setkání klubů vysokých žen a mužů u společné večeře a disco party. 

Všechny akce byly naprosto famózní. Vzpomínám na ně moc ráda už proto, že jsem se cítila ve společnosti vysokých lidí nepopsatelně dobře – zažila jsem si díky tomu ten pocit „jako ryba ve vodě“. Členky klubu byly různých věkových kategorií, tj. od pozdějších dvacítek až k padesátiletým ženám. Jedinou podmínkou byla výška členek od šesti stop výše, tj. 180cm+. V klubu jsem se časem setkala s jednou holčinou přibližně mého věku, která měřila asi stejně jako já nebo byla dokonce o 1 cm vyšší. My dvě jsme byly v klubu nejvyšší.

Od Marielly, coby hlavní tahounky a organizátorky akcí klubu TWC, jsem se dozvěděla, že zakladatelka klubu se přestávala do aktivit klubu angažovat. Brzy poté, co se poznala s Mariellou, jí přenechala organizaci setkávání členek klubu s odůvodněním, že se jí z Perth hůře bude chod klubu v Brisbane korigovat. Brzy na to se prý přestala do aktivit klubu angažovat. Nešlo si nevšimnout, že udržování klubu při životě Marielle zabíralo nemálo času a energie. Sama se mi i zmínila, že svou vše dělala dobrovolně a nedostávala od zakladatelky klubu žádnou odměnu nebo kompenzaci. A tak se ke konci roku 2012 stalo, že se Mariella rozhodla odstoupit ze své neoficiální funkce organizátorky setkání klubu. Jelikož se nenašla žádná jiná charitativně laděná duše, která by se nevděčné práce chopila, existence klubu brzy poté skončila. Byla to velká škoda!

I přestože jsem byla členkou klubu vysokých dam pouze necelé dva roky, velmi mě to obohatilo. Získala jsem tak velmi cenná kamarádství, které udržuji v posledních deseti letech alespoň v online podobě kvůli několika tisícům kilometrů, které nás mezi sebou dělí. Díky své účasti v klubu se mi poprvé dostalo povědomí o tom, jak velkou sílu má zájmová skupina jednotlivců, kteří v životě čelí stejným strastem a výzvám každodenního života. Po mém návratu do Evropy jsem se snažila najít klub vysokých lidí s možností osobních setkání i v ČR. Bohužel ten, který jsem našla, před lety zaniknul. A tak se ve mně postupně rodila myšlenka založit si klub svůj vlastní. Ale… Bylo vždy x ale, kvůli kterým jsem svůj sen oddalovala a čekala na něco…až dodnes.

Na základě pár pro mě významných podnětů, jsem se rozhodla založit skupinu (pro začátek) na platformě Facebooku s názvem „Nádherně vysoké ženy (180cm+)“. Pro tuto začínající skupinu mám podobnou vizi jako měl klub TWC v Austrálii. Doufám, že se mi podaří vytvořit komunitu vzájemně se podporujících žen a prostor s velmi praktickými informacemi a kontakty, které život nám dlouhonožkám usnadní a osladí.