Privatizace náboženského života

V únoru bylo na webových stránkách www.memorandum-freiheit.de vydáno memorandum o krizi katolické církve, které je dílem profesorů a profesorek teologie. Reaguje mimo jiné na fakt, že v Německu z církve odešlo za minulý rok nebývalé množství jejich členů. Přestože pro odchody členů církve byly asi nejpalčivějším důvodem skandály kolem zneužívání dětí, jedná se zřejmě jen o tečku za tím, co mnohé křesťany pálilo již léta, co se nenápadně hromadilo.

Někdy je ale i pro samotné křesťany těžké zformulovat, proč jejich „náboženský“ život nějakým velice nenápadným a pozvolným způsobem upadá. Velice často se jedná o způsob života, který je silně spjat s církví jako institucí. Občas na chvíli zaberou hesla o lenosti, vlažnosti ve víře a podobně. Poctivý křesťan se vzchopí, snaží se, chodí do kostela a posléze zase upadá. Pro mnohé je to bolestný proces, protože je neopouští poznání, že Bůh existuje a nějakým způsobem je neustále přítomen v našem životě. K samotným odchodům mě osobně v memorandu velice zaujala krátká větička, která říká: „ ...privatizovali svůj náboženský život, aby ho ochránili před církevní institucí.“ Možná, že právě pojetí církve jako instituce je jedním z kamenů úrazu. Žijeme ve světě, který je plný institucí, ke kterým dokonce máme povinnost se nějak vztahovat a kterým máme povinnost hlásit kde co. A instituce nám neustále různými způsoby řídí život. Sice nevím, jaká je přesně situace ve zbytku Evropy, ale například u nás máme povinnost hlásit své pohyby jak po zemi, tak v zaměstnáních zdravotní pojišťovně, na správu sociálního zabezpečení, finančnímu úřadu, máme povinnost hlásit svůj trvalý pobyt, děti mají povinnou školní docházku, musíme je povinně očkovat a chodit s nimi pravidelně k lékaři na zdravotní prohlídky. Pak jsou instituce někde za hranicemi naší vlasti, před kterými musíme obhajovat své právo nacpat si bříška buřty utopenými octě. A s těmito všemi institucemi se musíme nějak vypořádávat s tím, že některé jsou užitečné a některé postrádají smysl. Na křesťana žijícího v nějaké tradiční církvi dopadá ještě další povinnost vztahovat se k ní jako k instituci. A jako i ostatní instituce se zejména katolická církev vztahuje i svému členstvu – klade na něj nějaké nároky – některé přímo, některé zabalené do náboženského hávu. A někam se nám pozvolna vytrácí svoboda, která byla člověku darována již při stvoření a pak radostná zvěst, která je jádrem křesťanství.

Myslím, že lidé jsou jednoduše unaveni množstvím institucí, kterým se musí z něčeho zodpovídat, něco jim hlásit, odhalovat jim svoje soukromí a povinně s nimi nějak komunikovat. Myslím, že touží po společenství lidí, se kterými mohou bez obav sdílet svoje starosti a svůj život, že touží po povzbuzení a naději, po lásce a přátelství. Velkým přínosem společenství je, pokud uchovává moudrost, pokud může nabídnout osvědčenou útěchu při našich prohraných bitvách, pokud nabízí společné oslavy radostných událostí. Další velkým darem může společné sdílení toho, jak pěstovat vztah s Bohem, pro křesťana tedy s tím, kdo stvořil nejen zemi, ale i mne.

Pokud se vrátím k memorandu německých teologů a teoložek, tak věta o privatizaci náboženského života, ke kterému se křesťané uchylují, aby ho ochránili před institucí, odhaluje velkou ránu, kterou je potřeba brát hodně vážně.

Plné znění memoranda v českém jazyce je k dispozici na stránkách www.getsemany.cz