Odpadové hospodářství naší rodiny

Ty tam jsou doby, kdy jedinými odpadky venkovské rodiny byly občas plechovky od konzerv a to ještě v případě, že je tatínek či dědeček nepoužili do dílny na šroubky. Městské rodiny na tom byly o něco hůře, ale stejně se schovávaly pytlíky od mouky pro babičku na ves na vajíčka, dávaly se do ní pro stejnou babičku skořápky od vajec nebo tvrdé pečivo.

Objem odpadků rodin hrozivě narostl a je tedy velice IN odpad třídit. Já tiše doufám, že to má i příznivý dopad na životní prostředí, ale stejně jsem se svým vztahem ke třídění odpadu poněkud OUT. Opravdu nesnáším třídění odpadu. Zřejmě za to může souhra okolností. Nejprve mi rozsáhlou přednášku o třídění odpadu poskytl manžel mé sestry, který se řadí k tzv. „high managerům“. On je totálně IN a třídění odpadů je tedy jednou z jeho hlavních priorit. Při jedné návštěvě mne zasvětil do složitého systému třídění odpadu, který zavedli u nich doma a pak svou přednášku vždy zřejmě z žertu opakoval při každé naší návštěvě u nich. A to prosím mně, ženě, která důsledně jezdí do práce hromadnou dopravou, letadlem letěla naposledy asi tak před šesti lety. Mám dojem, že on jednou, když měl rozbité auto, nastoupil do tramvaje, prohlásil: „Tohle nezvládám.“ A zavolal si taxi.

Pak v třídícím IN trendu pokračoval můj kamarád, který tedy alespoň používá hromadnou dopravu či dokonce kolo na dopravu do práce, ale zase lítá neustále po celém světě a jeho ekologická stopa stonásobně převyšuje tu mou, i kdybych nedala do kontejneru na plasty jedinou láhev. Kamarád vyhlásil u nás doma třídící soutěž s odměnou, děti tak pochopitelně třídily jak zběsilé. Byly schopné mi udílet dlouhé přednášky o třídění ve chvíli, kdy smýčily po bytě, hledaly papírky na třídění, ale aby se stejným zápalem zametly nebo vytřely, to už bylo pod jejich důstojnost nebo to asi hlavně nebylo s výhrou. Můj vnitřní odpor k třídění narostl. K završení mé naprosté nechuti ke třídění odpadu došlo dne, kdy jsem se dovlekla domů z práce a měla jsem jediné přání; udělat si čaj a na chvilku si lehnout. Jenže jsem zapomněla na třídící policii u nás doma. Ne že by děti řekly: „Maminko, celý den jsi těžce pracovala, abychom si mohly užívat různých radovánek života. Lehni si, my ti uděláme čaj.“ To se zřejmě pohybuje v kategorii sci- fi. Kdepak, za to bedlivě sledovaly, kam odhodím vrchní papírový sáček od čaje. No já ho odhodila do směsného odpadu. A už to začalo: „Můžeš nám prosím vysvětlit, co by ti to udělalo, kdybys to hodila tam, kam máš???...“ No nemohla jsem, zle jsem se na ně podívala, nazvala jsem je ekologickými teroristy, suše jsem oznámila, že od této chvíle až do odvolání neodhodím do tříděného odpadu jedinou věc. Počkám si, až přesměrují svou péči z ekologie na svou těžce pracující matku nebo alespoň na údržbu domácnosti