Dluhová historie

Jak nejlépe reagovat na vysoké zadlužení? Je možné se poučit v tomto směru z minulosti? Rozhodnutí, zda jít cestou rozpočtové odpovědnosti nebo spíše masivní stimulace ekonomiky je žhavé téma, kterému jsem se věnoval i na tomto blogu, a tak je možná dobré se podívat do minulosti. Zajímavou studii představil Mezinárodní měnový fond. Ten podrobně analyzoval případy vysokého zadlužení ve vyspělých ekonomikách a především se věnoval tomu, jak jednotlivé vlády a ekonomiky reagovaly a zkoumal, jaký byl dopad těchto reakcí.

Na základě historických zkušeností ekonomové z MMF konstatují, že úspěšné snížení dluhu vyžaduje kombinaci fiskální konsolidace a politiky, která podporuje růst. Základní prvkem politického mixu musí být opatření, která posílí strukturální nedostatky ekonomiky a podpoří monetární politiku. Důležité je, aby konsolidace rozpočtu cílila na trvalé, strukturální reformy, ne na dočasný a krátkodobá opatření. Studie dále uvádí, že je nutné počítat s tím, že snížení veřejného dluhu je dlouhodobou záležitostí, zvláště v kontextu slabého externího prostředí.

Studie se podrobně zaměřila na 6 případů z posledních 100 let:

-          Období po první světové válce ve Spojeném království

-          Doba po druhé světové válce v USA

-          Belgie, Kanada, Itálie a Japonsko v 80. a 90. letech minulého století

 Období byla také vybrána tak, aby zachycovala, co možná nejširší spektrum situací. Ve všech případech se dluh vyšplhal nad 100 % HDP. Velká Británie je extrémním případem rozsáhlého finančního přebytku a silné deflace, Japonsko také trpělo deflací, ale zároveň silným rozpočtovým deficitem. Spojené státy, Belgie, Itálie a Kanada jsou příklad primárního rozpočtového přebytku a pozitivní inflační politiky.

Přenesme se nyní do doby po první světové válce a pojďme se nyní věnovat prvnímu případu.

Po první světové válce se dluh Velké Británie zvýšil na asi 140 procent HDP a ceny se více než zdvojnásobily. Priority politiků byly v té době dvojího druhu. První prioritou byl návrat ke zlatému standardu za podmínek předválečné parity. Druhým cílem bylo snížit dluh a zachovat britskou důvěryhodnost. Aby britská vláda dosáhla těchto cílů, sáhla po mixu přísných fiskálních úspor a striktní monetární politice. Primární přebytek ve 20. letech dosáhl 7 procent HDP. Na monetární straně zvýšila Bank of England úrokové míry na 7 procent, což v kombinaci s deflací znamenalo mimořádně vysoké reálné úrokové míry.

Výsledný ekonomický výkon Británie byl velice slabý. Ekonomický růst byl slabý, byla vysoká nezaměstnanost a došlo k deflaci. Reálný výkon ekonomiky v roce 1938 byl sotva nad úrovní roku 1918 a růst byl průměrně 1% ročně. To nebylo způsobeno jen Velkou hospodářskou krizí. Revalvace silně oslabila vývoz – reálné směnné kurzy se zvýšily. Porovnání s kontinentálními velmocemi Francií a Německem ukazuje, že náklady na tento mix fiskální a měnové politiky byly příliš vysoké. To vedlo i Keynese k cynické poznámce, že se „nevyplatí chovat se pozitivně“.

Pokud by těmito kroky podařilo úspěšně redukovat dluh a vrátit Británii růst a prosperitu, krátkodobé náklady by pravděpodobně byly přijatelné. To se ale bohužel nestalo. Naopak politika měla naprosto opačný dopad. Britská prosperita byla zpomalena dvojitým sledováním předválečné parity a rozpočtovými úsporami. Většina evropských zemí podporovala svoji konkurenceschopnost devalvací směnných kurzů a tím také odpovídajícím způsobem trpěl britský export. Navíc udržování směnného kurzu nutilo Bank of England udržovat vysoké úrokové sazby, což opět brzdilo ekonomickou aktivitu a snižovalo daňové příjmy.

Politika rozpočtových úspor s cílem splatit dluh dále limitovala růst. Ten pokračoval v růstu a byl v roce 1930 na úrovni 170 % HDP a v roce 1933 to bylo 190 %. Až do 90. let dluh nespadl na předválečnou úroveň.

Efekty deflace, ekonomického růstu, úrokových měr a úsporných opatření na veřejný dluh je možné vidět na

Výpočet je dán vzorcem, který autoři ve studii dříve odvozují. Primární přebytek rozpočtu sice přináší 7 procentních bodů každý rok, ale tento efekt je překonán deflací a vysokými úrokovými měrami, které každý rok přidávají k dluhu 12 %. Navíc je možné pozorovat minimální či nulový přínos ekonomického růstu. Jen v letech 1924 – 1928, když Velká Británie zažila mírný růst, úroveň dluhu skutečně klesla. 

Pokračování příště