Takové to české rozhodování: oddalování, odvolávání, výmluvy

Zdá se mi, že rozhodování v našem státě se poslední dobou děje často jen jako. Vlastně se ani nepočítá s tím, že by se dané rozhodnutí mělo realizovat. Předem počítáme s tím, že rozhodnutí někdo napadne a že to nebude na nás, abychom to museli realizovat. Různé nevládní organizace potom zase využijí každé chyby, aby rozhodnutí zpochybnily. Je to přece jejich povinnost a práce a už se nehledí na dopady. Někdy mám pocit, že to vlastně všem tak nějak vyhovuje. 

Hlavní smyslem rozhodování je výběr té správné cesty pro dosažení konkrétního cíle. Rozhodovat musí manažeři, politici i každý člověk každý den. Ve veřejné správě to ale bohužel takto neplatí. 

Ukázkou zničující kombinace těchto přístupů je situace kolem dálnice D1, kde do situace vedle velkých nedostatků ze strany státu i ŘSD vstupuje hnutí Děti země a podává rozklady ke dvou vydaným stavebním povolením. Toto už není typický případ přístupu NIMBY („not in my backyard“ – ne na mém dvorku). I když některé výtky ekologů ohledně ceny či způsobu stavění se mohou zdát být logické, nerozumím moc požadavku na ekologické posouzení stavby, kterou zároveň sami nazývají rekonstrukcí. Výsledkem pomalého rozhodování a protestování za každou cenu může být prodloužení rekonstrukce dálnice, což nakonec poškodí všechny: řidiče, obyvatele okolních obcí i přírodu.

Druhým případem, který mě zaujal je zrušení posudku EIA pro Letiště Vodochody. Jak je možné, že ministerstvo posuzuje 4 roky jeden dokument, po 4 letech vydá rozhodnutí a najednou po změně politického vedení to stejné ministerstvo během pár týdnů posuzování rozhodne o zrušení svého vlastního rozhodnutí. A firma se odvolá a koloběh běží dál. Hlavně, že nikdo nebude muset definitivně rozhodnout. Takového rozhodování státu, kdy si není schopen stát ani za svými rozhodnutími, podkopává důvěru a může mít fatální následky pro další investice.