Proč se vracím k psaní blogů

Protože chci. V Mexiku jsem se naučila jednu věc. Jednu strašně důležitou věc. Že všechno jde, když se chce. 

Vždycky jsem se soustředila na první část. Všechno jde. Jasně, všechno jde. Vždycky to nějak jde. Ale jak proboha? Kdyby všechno šlo, tak proč nejsou všichni lidi konstantně šťastní? Proč každý nedělá práci svých snů, nežije se svým princem nebo princeznou, nemá přesně tolik peněz, kolik potřebuje a proč všichni nejsou zdraví? Protože to nejde. To přeci nejde. Tak jak může někdo tak lhát, ať už sám sobě nebo všem, že všechno jde? Nejde nic, je to lež.

Odjet do Mexika nešlo. Bylo to moc náročné. Jednak jsem měla přítele, kterého jsem tu nechtěla nechat, měla jsem tu byt, kde jsem musela platit nájem, měla jsem docela dobrou práci. Navíc jsem měla spoustu zdravotních problémů. Astma, reflux žaludku, deprese, úzkosti. Brala jsem spoustu léků a potřebovala jsem chodit k lékařům. Taky jsem si nebyla jistá se svoji španělštinou. Neměla jsem peníze. A toho zařizování před odletem. Koupit si letenky, zajistit si pojištění, očkování, půjčit si peníze, vysvětlit to přítelovi, vyřešit byt, přestěhovat se a zajistit si zdraví ve formě léků na cestu. Ne, to nejde. Nemůžu odjet, protože to přeci nejde. A kdyby to všechno náhodou nějak šlo, co kdyby se náhodou něco změnilo? Vždyť jsem se vším tak spokojená, nechci aby se něco měnilo. Takže vlastně ani nechci odjet, protože to prostě nejde.

Vrátila jsem se před třemi lety a do teď nechápu, proč jsem odjela. A jak to, že to šlo? Není to možné. Mexiko byla jedna z mých nejkrásnějších zkušeností v životě. A děkuju Báře 2012, že se tehdy rozhodla jet, přestože to nešlo. A dlouho jsem ji obdivovala, že dokázala všem kolem sebe a především sama sobě, že to jde.

Celé ty tři roky o tom ale přemýšlím. Jaký to byl úlet, jak jsem se impulsivně rozhodla, kolik to chtělo odvahy. A dneska mi to všechno došlo. Vždyť o nic nešlo, vůbec o nic nešlo. Proč jsem si myslela, že to chtělo odvahu, proč jsem to brala tak vážně? Vždyť to bylo jenom Mexiko. Kolik lidí tam žije, kolik lidí tam cestuje. Kolik lidí opouští své domovy a pak se do nich vrací a nebo nevrací. To jsme všichni tak odvážní? Nemyslím si. Copak ti, co zůstávají doma nebo ti, co se nenarodili v Mexiku odvážní nejsou? Došlo mi, že jestli něco jde nebo nejde není jenom otázka toho, jestli se to chce nebo nechce. A že je to sice pěkné pořekadlo, ale první část pro mě odteďka přestává mít význam. Přemýšlet o tom, jestli něco jde nebo nejde je vlastně docela omezující. A ten pocit, že všechno jde, tahle lež mě vyloženě straší. Protože to není pravda. Kdyby šlo všechno, co se chce, tak jsou všichni lidi šťastní, máme světový mír a umím vařit.

Jenže všechno nejde, i když se chce. A tak si přestávám nalhávat, že všechno jde a říkám si, že je to, díky Bohu, mnohem složitější, mnohem míň upjatější a mnohem krásnější.

Podle mě totiž, když se chce, tak to možná jde, možná nejde, možná se to povede, možná ne, možná to půjde hned, možná až za pár let, možná zítra, možná nikdy, možná bude potřeba ještě něco, než jen chtít, třeba trpělivost, vytrvalost, možná někdy i ta odvaha. Možná bude potřeba talent, nějaká motivace, třeba i štěstí nebo souhra náhod. Nebo osud, možná i Bůh. Možná to nepůjde bez víry a bez naděje. Možná je potřeba, aby uzrál čas. Možná to půjde samo, možná ne, možná to půjde, ale nebude to dobrý. Možná to nepůjde, ale bude to dobrý.

Je to otevřené a to je na tom krásné.

Mně každopádně dneska, po třech letech uzrál čas, abych zpochybnila to, co jsem se naučila v Mexiku a abych dokázala to, co se mi v Mexiku dařilo a doma se mi to už od té doby nepodařilo, přestože celou tu dobu chci. Napsat další blog.