Dusot kopyt

Dva hodní Češi, kteří momentálně bydlí v Mexico City, mě sebou minulý víkend vzali na výlet. Nejenže bylo strašně fajn vidět po dlouhé době nějaké mé rodáky a mluvit s nimi česky, ale i výlet samotný byl skvělý.

Během necelých tří dnů jsme toho stihli strašně moc. Navštívili jsme Pátzcuaro, jezerní město proslulé motýlými rybářskými sítěmi a přípravou výtečných ryb, což můžu jedině potvrdit. Místní trhy v plném proudu mě doslova ohromily a to nejen zbožím všeho druhu, od indiánských svetrů, přes keramiku až po nejrůznější dětské hračky, ale především svou atmosférou.

Pluli jsme nočním přívozem, kde starý pán prodával za pár pesos lahodný punč, na ostrovní město Janitzio, jehož symbolem je ohromná socha Morela, mexického hrdiny bojů za nezávislost, a kde se snad nejvíce z celého Mexika slaví „Día de los Muertos“ neboli Dušičky. Fakt, že město bylo celou noc plné turistů, svědčí o tom, jaký je to zážitek projít se uličkami města světel, koupit si něco na památku v jednom z mnoha barevných obchůdků, opět takřka se vším, a dát si Micheladu, mexický oblíbený nápoj (pivo se solí, s chilli a s citronem) z ručně dělaných korbelů a pohárů.

Prošli jsme si měděné město Santa Clara del Cobre, které se vyznačuje výrobou nejrůznějších měděných předmětů a kam není radno chodit bez peněz, protože ručně dělaným šperkům, ozdobám a nádobám z nádherného kovu málokdo odolá.

Ale především jsme navštívili sopku Paricutín  a její krajinu pohřbenou pod lávou, což byl pro mě zážitek, kterému se málokterý vyrovná. Hned při příjezdu do čistě Purépečské vesnice Angahuan se nás ujal jeden místní indián. Jel vedle nás na koni až na parkoviště, kde nám okamžitě začal vysvětlovat, že na cestu na Paricutín potřebujeme koně a průvodce. Buď byl opravdu zdatný obchodník, nebo nám už tam došlo, že bude mít nejspíš pravdu, protože během pár minut už jsme seděli na pronajatých koních a uháněli směrem k sopce. Náš průvodce byl dvanáctiletý Purépečský chlapec, který se bez sedla posadil za mě. Během cesty jsem s ním několikrát zkoušela navázat konverzaci, ale jeho odpovědi byly strohé, byť vždy zdvořilé.

Během prvního úseku cesty nám došlo, že sopka sice není tak daleko, ale že cesta bude dlouhá, protože se táhne velikým obloukem kolem moře ztvrdlé a ostré lávy. Jeli jsme skoro mlčky šedozelenou krajinou, po prašné cestě lemované agávema, chvíli klusem, chvíli cvalem, ale většinou krokem. Já osobně jsem jela na koni poprvé v životě a byla jsem překvapená, jak je byť jen trochu rychlejší jízda namáhavá. Přesto, když Apač, můj kůň, popoběhl, jsem si to neskutečně užívala.  Vítr ve vlasech a rychle ubíhající krajina ve mě vyvolávaly pocit svobody a volnosti.

Čím více jsme se blížili k sopce, tím méně zeleně nás obklopovalo. Příroda kolem nás se postupně měnila v měsíční krajinu posetou černým prachem a Paricutín se zvětšoval a zvětšoval, až se zlověstně tyčil přímo nad námi a nás čekal poslední úsek cesty tam. Náš průvodce na nás čekal na úpatí a hlídal koně, kteří by se až na horu nedostali. Výstup na vrchol byl náročnější, než jsme si mysleli. V sopečném prachu nám to strašně klouzalo a možná se nám i hůře dýchalo kvůli poměrně vysoké nadmořské výšce. Pohled do kráteru a výhled do širého okolí za to ale rozhodně stál. Cesta dolů naopak byla snadná a zábavná. Když jsme se smířili s odpisem svých bot a ponožek, klouzali jsme po kolena černočerným vlhkým prachem, který nás rychle svezl zpět k našemu průvodci a k našim koním. A už jsme uháněli dál, vstříc dalšímu dobrodružství na cestě zpět.

V podvečer jsme dorazili do San Juan Parangaricutiro, do vesnice pohřbené pod lávou, ze které však zbyly zachovalé ruiny kostela. Soumrak nad městem duchů sálal neskutečnou atmosférou. Zatímco se kostel halil do tmy, tichou krajinou svištěli netopýři a chladným vzduchem se k nám neslo ržání unavených koní z nedaleké osady, kde copaté indiánky připravují tortilly pro zbloudilé poutníky.

Občerstvili jsme se několika výtečnými tortillami a pivem a za absolutní tmy jsme se vydali na poslední úsek naší cesty. Naši koně klopýtali po paměti lesní stezkou, a přestože jsme byli břemena, i my jsme se těšili, až ulevíme našim natřeseným kostem a namoženým svalům. Za nedlouho jsme však dojeli do cíle, vrátili koně, rozloučili se s naším průvodcem a vrátili se zpět do reality, jen o zážitek bohatší.