1. kontakt s Mexikem

Odjet jako dobrovolník na pár měsíců do Mexika mi přišlo jako skvělý nápad. Procvičím si španělštinu a pomůžu lidem, kteří to potřebují a ocení. Jak prosté. Během pár týdnů jsem si pak domluvila vše potřebné, sešla se zkušenými dobrovolníky, koupila si letenku a těšila se na odjezd a na celou moji misi, která má trvat přesně tři měsíce.

Už pár dní před odjezdem mi ale došlo, že zas tak prosté to nebude. Nikdy jsem nebyla tak daleko a na tak dlouho od domova. V Praze žiju strašně spokojený život s mým milovaným přítelem a upřímně jsem touhle dobou čekala spíš, že se usadíme a najdeme si oba slušnou práci. Tři měsíce sice není tak dlouhá doba, ale rozhodně je to pro nás pro oba velký krok do neznáma.

Taky mě chvíli před odjezdem začali všichni mí blízcí strašit, že Mexiko je dost nebezpečná země, zvlášť pro samotnou bílou holku, a jestli si vůbec uvědomuju, do čeho jdu.

Odjezd pro mě nebyl jednoduchý, loučení bylo smutné. Nemyslela jsem v tu chvíli na nic jiného, než na den, kdy se zase vrátím domů.

Cesta Do San Javier byla dlouhá a sama o sobě moc zajímavá. Strávila jsem noc v New Yorku, dva dny v Mexico City a den a noc v nedaleké Morelii, než jsem se dostala na místo.

Po náročné cestě mě ale čekalo neskutečně vřelé přivítání. Místní obyvatelé, většinou potomci indiánského kmene Purépečů, mě přivítali s potleskem a ještě ten den nám (nejen mě, ale i Tomášovi, který mě na místo vezl) představili postupně celou svojí komunitu San Javier, kde s nimi teďko budu tři měsíce žít. Byl to pro mě neskutečný moment. V životě jsem se nesetkala s takovou chudobou ani s podobnou komunitou! Voda, elektřina a plyn tu rozhodně nejsou samozřejmostí, primitivní domy z betonu, ke kterým vede v lepším případě jen polní cesta a z nábytku jen to nejnutnější. Všude pobíhají špinavé děti a vyzáblí psi. Postupně nám ukazovali, jak se snaží uživit.. řezbáři, zahradníci, sedláci.. všichni  velice zruční a všichni mají stejný problém, nedostatek peněz a vzdělání a tudíž nedostatek možností se uchytit ve městě.

 A mě postupně začalo docházet, co to pro ně znamená, že jedna Evropanka se jen tak, spíš ze zvědavosti, sebrala a přijela je učit angličtinu.

Ti lidi nejsou nešťastní, a nestěžují si, ale jsou neskutečně vděční za cokoliv, co jim pomůže k lepšímu životu.

A i já jsem si během prvního týdne zvykla na skromné živobytí. Místní mi to tu ulehčují, jak jen můžou. Bydlím u Maestry Rafy, která to tu má všechno na starost. Její domek je jeden z nejluxusnějších tady. Máme vodu, elektřinu a plyn a Rafa se o mě stará jako o vlastní. Všichni jsou na mě strašně hodní a milí a těší se, co je naučím.

A já věřím, že společně překonáme začátky angličtiny a pak mě tu za tři měsíce vystřídá nový dobrovolník, protože jedině tak bude mít má práce opravdu smysl!

A co se týče stesku po domově? Denně jsem v kontaktu s rodinou i s přítelem. Strašně mi chybí. A to nejen oni, ale i celá moje civilizovaná země.. čistota, pohodlí moderního bydlení, domácí kuchyně a moje mateřština. Ale vím, že to zvládnu a že to zvládnu v pohodě, protože místní mi pomůžou. Rodinu mi nahradí noví přátelé a pohodlí mi nahradí nevšední zážitky z úplně jiné země, které mi zůstanou i po návratu domů.

Jsem na začátku. Ale věřím, že vše bude fungovat a těším se na celé tři měsíce mezi úžasnými lidmi.