V roce 2004 jsme sice se slávou, ale také velkými obavami vstoupili do Evropské unie. To bylo v době diametrálně odlišné ekonomické situace, společenských nálad a otevřenosti obyvatel České republiky vůči okolnímu světu. Dnes, něco málo přes 7 let od našeho vstupu, že více než 51 % lidí domnívá, že naše členství už pozbylo smyslu a bylo by záhodno vycouvat, nebo ideálně, pokud by to šlo, do EU vůbec nevstupovat.
A já se sám sebe ptám, proč? Opravdu nám členství v unii tak strašně škodí? Opravdu unii více dáváme, než z ní dostáváme? Nebo se jen natolik změnila naše nálada, od pozitiv jsme se obrátili jen k zoufalým výkřikům, jak nám všichni ubližují?
Myšlenka evropské integrace měla od počátku jednu hlavní motivaci, a to vytvořit kompaktní ekonomický celek, který by byl schopen konkurovat Spojeným státům a Rusku, dvěma největším ekonomickým velmocím 20. století. Jistě, sice sekundární, ale určitě ne menší motivací byla představa velkých a ekonomicky silných zemí jako je Německo nebo Francie, jak získávají alespoň částečný vliv v těch menších státech, které jsou na nich už teď fakticky závislé, více či méně. Tento vliv se potom dá velmi umně schovat za nabídku členství našich politiků a úředníků v jakýchsi orgánech, které stejně mají vliv jen na minoritní záležitosti.
Ač může předchozí myšlenka znít jakkoli drze a ze strany velkých členů vypočítavě, je třeba zdůraznit ještě jednu věc – takhle by to fungovalo stejně, ať bychom byli členy EU anebo ne, ať by samotná EU v podobě, v jaké ji známe dnes, existovala, nebo by se zůstalo jen u tří organizací, vzniknuvších v 50. letech minulého století coby pilíře Evropského společenství. Ekonomický vliv by zejména Německo v našem státě mělo tak jako tak, v míře pravděpodobně ne menší, než jak je tomu dnes. Na výkonnosti německé ekonomiky je závislá celá EU, protože právě Němci jsou jedním z největších odběratelů zboží a služeb. Německý koncern Volkswagen vlastní Škodu Auto, a my všichni můžeme dnes jen líbat ruce tehdejšímu ministru průmyslu Janu Vrbovi, že prosadil prodej právě VW a ne Renaultu, který byl dalším zájemcem, a stejně tak odolal tlaku Václava Klause na privatizaci kuponovou. Ač to s naším členstvím v EU nesouvisí přímo, je právě tato událost důkazem, že Německo potřebujeme,asfdaf právě proto, že jim vděčíme částečně za náš ekonomický vývoj, protože jsme země značně závislá na automobilové výrobě, možná až moc.
Už při uvažování o našem vstupu muselo být víceméně jasné, že varianta „nevstoupit“ v podstatě nedává smysl a nepřichází do úvahy. Nemohli jsme a nyní si už vůbec nemůžeme dovolit být malým státečkem uprostřed Evropy, hrajícím si na vlastním písečku a nestarajícím se o to, co se děje kolem nás. Nevstoupením do EU bychom byli sami proti sobě. Co nám, obyčejným lidem, členství vzalo?? Hlouposti. Ano, ani mně se nelíbí, že nám unie nařizuje, abychom do nafty lili řepku, čímž budeme jen zbytečně brát potřebnou půdu pro další plodiny, zejména netechnického charakteru, ani mně se nelíbí, že nám unie nařizuje, jaký tvar a velikost mají mít banány a okurky, jakou náplň a složení mají mít buchty, i já vnímám, že extrémně nízké výkupní ceny mléka drtí naše zemědělce – ale ty by to drtilo i bez vstupu.
Naproti tomu nemám pocit, že by unie nějak zásadně tahala peníze z mojí peněženky (ceny komodit jako elektřina, voda a podobně nemají žádnou souvislost s EU), spíše naopak. Díky penězům z fondů, které jsme od našeho vstupu mohli čerpat, se postavila hromada dětských hřišť a školek, spousta podniků a živnostníků mohla rozjet nebo rozvíjet díky fondům svůj byznys, unijní regulační úřady se snaží usměrňovat cenu mezinárodních hovorů, dotuje provoz školství, hranice projedeme bez kontrol a pasy jsou pro cestování po Evropě nutností asi jako náplasti – uvezete je, ale potřebovat je nejspíš nebudete… A tak dále. Všechny výhody peněz z EU mají jednu nevýhodu – naši lokální a celostátní politici je neumí využít a to je to, na čem my tratíme! Vybrali jsme jen zlomek nám určených prostředků EU. A to není chyba v Bruselu, ale v Praze.
V několika shrnujících slovech – EU nám toho moc nebere a chce nám toho docela dost dávat, bohužel, ti, co mají, si o to neumí nebo nechtějí říct. Evropská integrace je logická myšlenka a mohla by být úspěšnou, pokud budou všichni členové dodržovat určitá pravidla rozumného utrácení peněz a starat se o státní kasy s péčí řádného hospodáře, může se z unie stát protivník s velmi silnou vyjednávací pozicí v dialogu s okolním světem. Tak z čeho pramení naše nespokojenost? Bojíme se snad, že jsme příliš slabí členové, co se neumí přihlásit o svoje práva? Nemyslím. Naše nespokojenost pramení z toho, že my jsme prostě permanentně a ze zásady nespokojení, nadávající a ublížení. Naše rostoucí nedůvěra k EU nemá žádný pragmatický základ.
