Šampaňské v nemocnici k snídani a politici s IQ 130? Děkuji, nechci

Chceme, aby se v nemocnicích k snídani servírovala pečená šunka s vejci a k tomu láhev bohemky? Požadujeme, aby zebry nebyly černobílé, ale modrožluté? Souhlasíme s tím, že v létě během dovolených nebude pršet a teplota nespadne pod 25 stupňů? Nebo, žádáme, aby každý uchazeč o křeslo v poslanecké sněmovně či senátu podstoupil test IQ a pokud nedosáhne alespoň hodnoty 130 bodů, nebyl zapsán na kandidátku?

Když hodně, ale opravdu hodně přivřeme oči, i takto by mohly vypadat otázky ve všelidovém hlasování, kdyby začal platit zákon o referendu v podobě, v jaké jej navrhuje jedna z parlamentních stran. Samotné vyznění zákona je formulováno takovým způsobem, že doslova otevírá stavidla lidské tvořivosti a umožnilo by hlasování o věcech, které normální člověk považuje za prkotinu, nebo v krajním případě - velice kulantně řečeno - za pitomost.

Samozřejmě jsem dalek podezření toho, že by se tady našla větší než malá skupina lidí, kteří by hlasování o výše uvedených otázkách iniciovali. Zároveň rozumím tomu, že autorům předlohy jde především o zásadnější věci, které se dotýkají chodu státu a jeho jednotlivých institucí, o otázky politické, politicko-geografické, ekonomické či sociální. A v tom je právě kámen úrazu, ale i samotná odpověď, proč jsem proti tomuto návrhu.

Stejně jako se říká, že každá cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, obávám se, že i tento instrument by se mohl jeho autorům vymknout z rukou nebo by naopak jeho prostřednictvím vtiskli do veřejného prostoru pravidla, kterými by většině lidí ublížili či uškodili. Rozumím argumentům zastánců, kteří by se oháněli většinou hlasujících pro příslušný návrh v daném referendu. Nicméně se obávám, že hlasování velké části lidí by nemuselo být založeno na racionální úvaze, ale pramenilo by z aktuální osobní situace, neúspěchů či frustrace. Že by jej dotyční prostě vnímali jako pomstu či snahu uškodit, někoho či některé zkrouhnout a zpacifikovat, pokřivit systém ve svůj prospěch a nalézt v něm výhody. K vnitřní kultivovanosti či sebekázni běžné ve Švýcarsku – jež je nám tvůrci zákona o referendu dáváno za vzor – totiž máme ještě nějaký ten krok či spíše kilometr daleko.

Česká republika je dle platné ústavy parlamentní demokracií. Má dvoukomorový parlament, do kterého lidé volí podle dvou rozdílných volebních systémů. Probíhá svobodná soutěž politických stran, které se zhruba ve stejně dlouhých časových periodách střídají u vládní moci. Četné volby – letos to například budou volby do Evropského parlamentu, volby komunální či do třetiny Senátu – jsou přitom spolehlivým lakmusovým papírkem nálad ve společnosti a spokojenosti s tou či onou stranou.

Český stranický systém patří mezi nejstabilnější v evropském prostoru. Hlavní politické strany se tu profilují již po celou novodobou historii země. S výjimkou komunistů se střídají u moci, zažívají své vzestupy a pády. Z posledního vývoje je však patrno, že jejich obliba setrvale klesá. Jistě, čím dál více voličů je jimi znechuceno a hledá spásu u nových, takzvaně protestních stran. Ty slibují zázračné recepty… a zatím jimi i bodují. Ale jak dlouho? Třeba za pár měsíců či let rychle zhasnou. Z nedávné historie bychom mohli jmenovat hned celou řádku jmen. A bylo přitom úplně jedno, jestli měli jejich představitelé IQ 120 nebo 50.

Instrument všelidových hlasování je velice ošemetný. Nebránil bych se mu v případě, pokud by se vždy jednalo o ad-hoc a jednu konkrétní problematiku jako například, zda má Česká republika přijmout euro či nikoli. Ale abych chodil pětkrát za rok k urně a rozhodoval se, zda chci to či ono, tak to ne. Přece jen, zvolili jsme si svoje politické zástupce, platíme je z našich daní, tak ať se činí. Pokud se neosvědčí, budou nahrazeni. Ale jen nepředávejme moc prostřednictvím několika populistů davu. Ten jedná spontánně a emocionálně, nedomyslí následky svých činů. Je to jako v Čapkově Bílé nemoci, kdy zfanatizovaný zástup jinak slušných občanů ubije a ušlape doktora Galéna. A nikdo jim v tu chvíli nevysvětlí, že nese životně důležitý lék pro jejich maršála…

U nás v byznyse platí, že chceme přesně znát své partnery či konkurenty, se kterými se střetáváme či jednáme. Chceme tedy přesně znát i nositele veřejné moci, kteří nám svými kroky kolíkují hřiště. To jsou zákonodárci, ministři či úředníci. Ale ne zástup lidí, z nichž se mnozí stále nevyrovnali se svou životní situací v dynamicky se proměňující společnosti a v zájmu její rychlé změny či okamžitého zlepšení jsou ochotni podat ruku i samotnému Mefistovi.