Jak jsem se loučila s Karlem

...každý to má jinak! Někdo chce, jiný ne, někdo si myslí, že je to zbytečný, někdo, že ne! Někdo rýpe do všeho, co mu je a není  cizí, někomu není nic cizí.....a nerýpe vůbec!

"Nebudu se dívat, jak jsi uřvaná!"

Sděluje mi manžel mezi dveřmi, balí tašky, psa a odjíždí v sobotu dopoledne na chatu.

"Jasně!"

Nebráním se, zavírám za ním dveře a jsem ráda, že jsem sama. Chlapi tohle nepochopí, chlapi asi nepláčou, říkám si polohlasem a v duchu je mi jasné, že mi bude mnohem líp, když budu opravdu sama.

Karla jsem měla ráda, s Karlem se dnes rozloučím.

Když už mi syn nadělil titul babičky, postupně si přisvojuji  vlastnosti, které mu patří. Moje babička, platila za obecní plačku. Bydleli jsme na vesnici a kdykoliv někdo umřel, plakala. Plakala, že jí bylo líto nebožtíka, plakala, že jí bylo líto pozůstalých, Postupem času se objevila na pohřbu i lidí, které vůbec neznala a taky plakala.  Emoce, emoce...., asi jsem po ní.

Zapálila jsem si v obýváku svíčku, vlastně svíčky, uvařila kafe a pustila si Zádušní mši z katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Jak si tak piju kávu, slzné kanálky už jedou na plné obrátky - slyším divný zvuk.

Že by to klapalo v přímém přenosu někde v Praze? Špatný zvuk? Kape někde v katedrále u mikrofonu voda? Tiším zvuk televizoru a ne, není to v Praze - je to u nás v obýváku.

Popotahuju, posmrkávám a s ovladačem v ruce hledám kde.

"Topení!" velím si nahlas a už vidím i kde.

Paráda, v televizi se všichni poklidně loučí a já lítám s hadrem a kýblem. Volám matce, kam mám volat havárku. Ta mi to samozřejmě nebere, asi se taky loučí. Ne, neloučí - po chvíli mi volá zpět, sedí v Teplících na zahrádce a popíjí pivo s kamarádkou. No nic - naše rodinné geny ji minuly. Hlavně ale má telefon na havárku.

Lítám po bytě, hledám hlavní uzávěr stoupaček, čekám na výjezd havárky a stále posmrkávám.

Po půl hodině otevírám dveře mladíkovi v montérkách s velkou brašnou.

"Nebojte se, to půjde opravit!" soucitně se semnou vítá.

Nerozumím, nicméně ho pouštím dál.

"Já se nebojím?" oponuji a vzápětí mi to dochází, procházím kolem zrcadla v předsíni. Mladý montér už šteluje topení a mezitím vyřizuje další hovor havárky. Do telefonu už tak vstřícný a hodný není. 

"Paní, mám toho šíleně moc, každej volá kvůli blbosti!" končí hovor a strká mobil do kapsy.

 Na ubrečenou ženskou s nateklýma očima a červeným frňákem, jak semafor si netroufne? Lítost.

Šeptám si jen pro sebe.... "A moje topení je taky blbost?"

"Já se loučím s Karlem..." říkám už nahlas a ukazuji prstíkem, a jemu to dochází, všímá si svíček a dojemné hudby z televizoru.

Tlumím zvuk u televize.

"Jasně..." potichu  reaguje a intenzivně se věnuje  topení.  Nechci vědět, co se mu v tu chvíli  honí hlavou, ale evidentně začíná pospíchat, aby byl už pryč .

Topení mám opravené, mladý pohledný technik odjíždí, uklízím kýble a hadry, pouštím si zvuk ....

Za manželem na chatu dorážím až pozdě odpoledne. Vůbec se na nic neptá. On mě totiž zná.

S Karlem jsem se rozloučila, ....jak jinak, než ve svém  stylu. Já to ani jinak prostě neumím.