...každý to má jinak! Někdo chce, jiný ne, někdo si myslí, že je to zbytečný, někdo, že ne! Někdo rýpe do všeho, co mu je a není cizí, někomu není nic cizí.....a nerýpe vůbec!
"Nebudu se dívat, jak jsi uřvaná!"
Sděluje mi manžel mezi dveřmi, balí tašky, psa a odjíždí v sobotu dopoledne na chatu.
"Jasně!"
Nebráním se, zavírám za ním dveře a jsem ráda, že jsem sama. Chlapi tohle nepochopí, chlapi asi nepláčou, říkám si polohlasem a v duchu je mi jasné, že mi bude mnohem líp, když budu opravdu sama.
Karla jsem měla ráda, s Karlem se dnes rozloučím.
Když už mi syn nadělil titul babičky, postupně si přisvojuji vlastnosti, které mu patří. Moje babička, platila za obecní plačku. Bydleli jsme na vesnici a kdykoliv někdo umřel, plakala. Plakala, že jí bylo líto nebožtíka, plakala, že jí bylo líto pozůstalých, Postupem času se objevila na pohřbu i lidí, které vůbec neznala a taky plakala. Emoce, emoce...., asi jsem po ní.
Zapálila jsem si v obýváku svíčku, vlastně svíčky, uvařila kafe a pustila si Zádušní mši z katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Jak si tak piju kávu, slzné kanálky už jedou na plné obrátky - slyším divný zvuk.
Že by to klapalo v přímém přenosu někde v Praze? Špatný zvuk? Kape někde v katedrále u mikrofonu voda? Tiším zvuk televizoru a ne, není to v Praze - je to u nás v obýváku.
Popotahuju, posmrkávám a s ovladačem v ruce hledám kde.
"Topení!" velím si nahlas a už vidím i kde.
Paráda, v televizi se všichni poklidně loučí a já lítám s hadrem a kýblem. Volám matce, kam mám volat havárku. Ta mi to samozřejmě nebere, asi se taky loučí. Ne, neloučí - po chvíli mi volá zpět, sedí v Teplících na zahrádce a popíjí pivo s kamarádkou. No nic - naše rodinné geny ji minuly. Hlavně ale má telefon na havárku.
Lítám po bytě, hledám hlavní uzávěr stoupaček, čekám na výjezd havárky a stále posmrkávám.
Po půl hodině otevírám dveře mladíkovi v montérkách s velkou brašnou.
"Nebojte se, to půjde opravit!" soucitně se semnou vítá.
Nerozumím, nicméně ho pouštím dál.
"Já se nebojím?" oponuji a vzápětí mi to dochází, procházím kolem zrcadla v předsíni. Mladý montér už šteluje topení a mezitím vyřizuje další hovor havárky. Do telefonu už tak vstřícný a hodný není.
"Paní, mám toho šíleně moc, každej volá kvůli blbosti!" končí hovor a strká mobil do kapsy.
Na ubrečenou ženskou s nateklýma očima a červeným frňákem, jak semafor si netroufne? Lítost.
Šeptám si jen pro sebe.... "A moje topení je taky blbost?"
"Já se loučím s Karlem..." říkám už nahlas a ukazuji prstíkem, a jemu to dochází, všímá si svíček a dojemné hudby z televizoru.
Tlumím zvuk u televize.
"Jasně..." potichu reaguje a intenzivně se věnuje topení. Nechci vědět, co se mu v tu chvíli honí hlavou, ale evidentně začíná pospíchat, aby byl už pryč .
Topení mám opravené, mladý pohledný technik odjíždí, uklízím kýble a hadry, pouštím si zvuk ....
Za manželem na chatu dorážím až pozdě odpoledne. Vůbec se na nic neptá. On mě totiž zná.
S Karlem jsem se rozloučila, ....jak jinak, než ve svém stylu. Já to ani jinak prostě neumím.
