Marně hledám - cokoliv!

Někdo hledá smysl života, já klíče, mobil nebo brýle. Pro co jdu do ledničky? Ptám se, když ji otevírám. Přemítám hrůzou v autě, co ta žehlička. Znáte to?

Když je vám třicet nebo sedmdesát, bolí to stejně. Vytočená,  zbrkle, skoro před infarktem hledám každou chvíli něco, a když to najdu, obratem začínám hledat něco jiného.

Občas se mě můj muž ptá, proč mám na hlavě troje dioptrické brýle. Já zase jeho, proč máme kafe v lednici.

Ne, není to problém s pamětí, ale s naší nedisciplinovaností. Moje velká přednost je, že se neumím soustředit na to co dělám......

Asi tak!

.........

Ráno na chatě.

Takové to krásné ráno, kdy v září ještě vychází sluníčko, co hřeje. Klukům dělám kakao. Tedy oni si ho už dělají sami. Kde jsou ty časy, kdy jsem ho dělala se synem. Teď už mi to říká babi. Pouštíme si pohádku a můj muž, děda, se vrací z ranní procházky ze psem. 

"Nevíš, kde mám mobil?" ptám se muže, protože vím, že mi asi budou volat mladí, kdy dorazí.

"Ne!" jasná stručná odpověď, která zazní vždy, když něco hledám.

Takže hledám sama, zbytek snídá. 

"Můžeš mě prosím prozvonit?" tohle vždycky vyjde, telefon zazvoní a je po hledání.

Prozvání!

Jenže můj telefon někde jen vrní. Ano slyšíme ho, ale já si večer, abych nebudila kluky, vypnula vyzvánění. Slyšíme tedy jen vrnění, ale kde, to už se dost špatně identifikuje. Vypínám dětem pohádku a začínáme se všichni soustředit na zvuk telefonu.

V tu chvíli začíná dlouhá přednáška o tom, že  si nepamajuji, kam si co dávám, proč si vypínám vyzvánění....prostě se najel  režim hledání s mým můžem. Jako by se jemu tohle nikdy nestalo!

Mlčím, mám tu vnoučata, takže vybuchuji vnitřně.

Zvuk se ozývá ze sedačky. Jenže pod polštáři, ani nikde okolo, ... není.

Pohled mého muže mě zabíjí.

"Neříkej mi, že zapadnul dovnitř!!!"  mluví jeho oči, sedačka je totiž rozkládací.

První verze je ta, že sundaváme jen polštáře. Oba jsme vzteky rudí až po ponožky.  Kluci se nám snaží svítit baterkama, přitom padají postupně mezi matrace a rošty, již pomalu se rozkládající sedačky. 

Stále nic. Stále je odněkud slyšet vrnění. Stále ale není možné indentifikovat odkud. Manžel přichází s elektrickým šroubovákem a začíná sundávat bočnice sedačky. 

Už mám pocit, že až ho najde, stejně mi ho rozšlape. Jenže on stále nikde není. 

Pláču.

Pláču, protože si myslím, že ten mobil prostě nenajdeme. Vybije se baterka, přestane vrnět a už nebude. Můj muž stále nadává, děti zjistily, že se dobře do rozebrané sedačky skáče a honí se s baterkami. Odcházím ven a pláču.

A pak mi to došlo !!!! Vracím se a jdu do ofenzívy ! 

Sahám pro svůj mobil na polici nad totálně rozebranou sedačkou. Už sice nevrní, je vybitý, ale je tam.

"Včera jsem ti říkala, dávááááám ho sem!" nenechávám manžela vůbec promluvit.

"Měl jsi mi to připomenout dnes, neříkala jsem ti to?" stále v bojové pozici, i když mi ho začíná být i trochu líto, šroubovat sedačku bude on.

Mlčí, rudne, zelená, fialoví.....

Naštěstí přijiždí zbytek rodiny.

"Tak co, mami, nezlobili kluci?" .....rozpouští atmosféru dotaz mého syna.....