Řeklo by se, zuby – nehty…

..žádná politika, žádný americký triller, žádná česká komedie ani italská detektivka, horor už vůbec ne, jen obyčejný příběh,  tak jak jsem to nechtěla.

Víkend přede mnou, sobota jen moje, odjíždím od nákupka, s narvaným kufrem jídla na víkend, pro celou rodinu. Mám před sebou skoro hodinku cesty na chalupu. Kupuji si kafe do kelímku a moji oblíbenou krabici s karamelovým popcornem. Co víc si přát?

Vyrážím.

Lok kafe, hrst kukuřice, lok kafe, hrst kukuřice, stále opakující se, do chvíle, kdy mám pocit, že chroupu kamení. Za jízdy plivu obsah úst do dlaně, co jsem nestihla, to jsem spolkla. Mezi jídlem se na mě chechtá třpyt zubní skloviny.

Že to není pravda, že ne!

„A je to v pr…i!“ Nahlas si  kňučím v autě a obsah dlaně vyhazuji z okna. Jazykem projíždím svůj chrup, který je ještě polepený karamelem. Modlím se, že mi do kukuřice někdo omylem přidal šutr. Modlím se zbytečně. Zastavuji.

Ani se nemusím dívat do zrcátka. Jazykem najíždím na kráter. Ostré vrcholky špičatých Dolomit nebo co já vím. Každopádně se mi i jazyk zapichuje na hroty zbytku zubu, který tlak kukuřice nevydržel a prasknul.

Přesně slyším mámu, babičku, mého muže…, syna a co já vím, koho ještě “ Kdyby ses nekrmila jako zvíře pořád nějakými tvrdými oříšky, nemáš teď v hubě sešívačku na jazyk.

Skučím, na kukuřici mě přešla chuť,  zub, zbytek stoličky nebo to, co z něj zbylo,  je ostrý tak, že bodá do jazyka.

Po hodině jízdy jsem na chalupě, vybalujeme s manželem nákup a já mlčím. Jenže zub, respektive tvář a jazyk bolí.

Když mluvím, jím…. To bude víkend….

Nevydržím to a zkouším sto let starý žvejky z auta, který prošly nejen tím, že prošly, ale prošly si i 50ti stupňovými vedry, jak se několik let vozí v autě. Nevadí, jako flastr na zub pro začátek dobrý. Jenže nedrží a při každém pití zapomenu a jednu žvejku spolknu. Nechci mít v břiše dvě balení Orbitek, co dál? Ohryzat tužku? Keramickým pilníkem alespoň zabrousit?

Manžel se divně dívá. V puse žvejkám  keramický pilník. Kroutí hlavou, nechápe a začíná přednáška, že takhle si zub zničím úplně.

Je to fakt šílený, celý víkend chodit s jazykem hozeným vlevo. Vypadá to jako nadsázka? Přeháním ? Ne,  když jste v tom, hledáte cokoliv, čím si pomůžete.  Utěšuji se tím, že mám obě ruce a nohy a jinak jsem zdravá. Do pondělí to prostě vydržím a pak se objednám.

Au, au, večer fakt zkouším znovu keramický pilník!

A nic.

V pondělí ráno, už mám nateklý jazyk a prokousnutou tvář. Fakt si nevymýšlím.  Čekám na osmou a hned volám. Asi mě chápou a proto můžu přijít hned druhý den ráno.

Vyhrála jsem !

Nevyhrála! Druhý den ráno mi volá sestra, že se moc omlouvá, že je paní doktorka nemocná. Ach jo.

„A vy, sestři, vy by jste si nemohla půjčit na chvíli vrtačku a jen mi ten zub srovnat, než se paní doktorka uzdraví a opraví ho pak celý?“ Sestra se směje, soucítí, ale do hoblování zubu se jí moc nechce.

Zkuste zavolat zítra, zkusím něco vymyslet. Snaží se mě utěšit a já vím, že je to v pytli. Jo, jo, existuje i nějaká pohotovost, ale tam se mi fakt moc nechce. Neznámé doktory, chce se mi říct, do své pusy nepustím.

Odpoledne sedím na nehtech, probíráme naše dovolený a nehtařka mi brousí a zarovnává nehty něčím hodně podobným, vrtačce u zubaře. To by šlo ne? Jen trošku místo po nehtu – sjet na můj zub. Troufnu si jí říct? Ne, jasně, že ne, chci k ní ještě nějaký pátek chodit.

Tak jo, zítra…

Tak zítra zkusím zavolat znovu. Balím si do práce kartáček na zuby, balení Orbitek a keramický pilník.

Prima den všem !