Taky s děsem vzpomínáte na pochutiny ze školních jídelen a dodnes se občas budíte hrůzou, že ten neidentifikovatelný blevajs na vašem talíři musíte sníst? V naší školní jídelně docházelo k tomu, že jsme byli krmeni doslova násilně jako husy na pekáč a pod ostražitým pohledem učitelek vykonávajících dozor museli jsme sníst sebehorší šlichtu, jinak se od stolu nešlo. Nejde zapomenout zejména na jednu paní družinářku, která stála nad naším stolem s výrazem v očích "však ty to sežereš" ignorujíc naše zelené ksichtíky a pokusy ovládnout reflex na zvracení tak dlouho, dokud nešťastník nedojedl svoji porci, nebo se opravdu nepozvracel. Dnes už vím, že ten knedlík (sekaná, škubánek, těstoviny) položený na vedlejší židli nebyl dílem zlomyslnosti, ale jednalo se o pouhý akt nutné obrany.
Nakonec jsem se naučila v sebeobraně vařit v devíti letech, protože podstupovat toto týrání denně bylo nad moje síly. Školní jídelna už mě pak sice nemusela děsit ve snech, ale vyskytl se problém jiný, a tím myslím stravování táborové.
Táborové stravování se od školního liší tím, že se mu nelze vyhnout. Těžko si totiž na týden (dva, tři ) vypomůžete velkou svačinou z domova a vírou, že nějak vystačíte. Na táboře nemáte na výběr, buď budete jíst jakýkoliv blaf, nebo umřete hlady.
Asi nejhorší zážitek s táborovou kuchyní mám z doby, kdy nám vařily dvě učnice z oboru "kuchař, číšník". Co se děvčatům nedostávalo na umu, to vynahrazovaly kreativitou. Kromě nezbytné UHO, rozpatlané zemlbáby a jiných mňamek se tak na našich talířích ocitla fialová rýžová polévka, či pestrobarevné ovocné knedlíky. Slečny totiž v domnění, že díky designu přehlédneme fakt, že to není k jídlu, do všeho cpaly potravinářská barviva.
Léta běžela a já se najednou ocitla na druhé straně barikády. Jela jsem totiž na svůj první tábor coby vedoucí. Fakt, že vaření večeří ( snídaně a obědy nám vozili) spadá výhradně pod moji kompetenci, mě nijak nevyděsil. Až do chvíle, než jsem uviděla kuchyň, jejíž výbava se sestávala z jednoho hrnce a z koření byla k dispozici jen sůl. Při přípravě první večeře, špaget, jsem se marně dožadovala pepře, majoránky, cibule a česneku. Bylo na mě pohlíženo jako na exota a já se musela smířit s tím, že z mé kuchyně vyjde takový humus, jako jsou špagety polité kečupem. Děti to snědly, byly zvyklé..
Druhý tábor nebyl o nic lepší. Jelikož jsem si v předchozím případě stěžovala na katastrofální nedostatek surovin, byla jsem svojí nadřízenou, paní T, ujištěna, že tentokrát bude všechno v pořádku. A surovin nakoupila opravdu hodně. Na tábor jsem se tudíž odebírala s nepřeberným množstvím instantních polívek, několika šiškami prošlých knedlíků, hrncem měsíc dopředu uvařeného guláše. Knedlíky letěly do kontajneru ještě v Praze, guláš byl za stálého míchání vylit do záchodu po příjezdu na místo. To ovšem zdaleka nebylo všechno. Jak jsem zjistila hned první den, v "luxusním" penzionu ze tří sporáků fungoval jeden a trouba nešla žádná. Ohřívat pětadvacet porcí sekané po jedné v mikrovlnce je práce pro vraha. Pokud by se někdo divil proč jsem to nefrkla na pařák, tak důvod byl zcela jednoduchý. Žádný pařák se tam nevyskytoval. Byl to asi nejhorší týden mého života, ale nakonec jsem to zvládla a snad i se ctí. Pokud tak mohu soudit podle výroku jednoho z dítek: "Ty vole! Já teda bramboráky normálně nežeru, ale byly lepší než od mojí babky, kurva!"
O rok později jsem si tábor užila konečně i já. Vařil totiž někdo jiný a na tento tábor se rozhodně nejezdilo hubnout. Když vařila Irenka, mohli jste se vsadit, že naopak nějaké to kilo přiberete. Zvuk gongu oznamující čas večeře, byl pro dětičky , které se válely pod stromy předstíraje smrt z únavy, co pro vojenskou kobylu je hlas polnice. Náhle bylo po umírání a veškerá potrava byla zkonzumována takovou rychlostí, že by se za to nemuselo stydět pořádně velké hejno sarančat. Opozdit se jen o vteřinu za hejnem znamenalo, že jste se museli pokusit přemluvit nějakého koně, aby se s vámi rozdělil o svojí porci mrkve, nebo se jít pást.
Na svém posledním táboře jsem už stála u plotny zase já. Nemělo tak tomu být, leč naše vedoucí, paní I., naštvala kuchařku hned první den, když jí radila, jak má správně krájet bábovku. Paní kuchařka, která se dosud s paní I. nikdy nesetkala, po tomto incidentu zbaběle prchla. V kuchyni jsem tak skončila já, protože po nehodě, při které jsem si narazila žebra (nikdy se nehádejte s koněm, je větší a proto má vždycky pravdu), už jsem pro jiné práce byla téměř nepoužitelná. Po několika slabších chvilkách, kdy jsem po paní I. mrskla příbor (kecala mi do smažení sýrů), dopracovala jsem se k tomu, že i tento rok si děti chodily přidávat.
Víc už můžu říct jen to, že všechno jde, když se chce. Nevidím proto jediný důvod, proč by se děti na táborech měly živit pokrmy z instantních surovin, či podezřelých polotovarů. A kdokoliv mi bude tvrdit něco jiného, tak je buď líný, nebo je prase. Přece neposíláme dítě na tábor, aby se mu při pohledu do talíře obracel žaludek a na dotaz, jestli by nemohlo dostat chleba místo oběda, mu zhrzená kuchařinka odpověděla:"Žer, co je!"
