Existuje mnoho druhů daru. Počínaje darem věcným, finančním, až po drobný dáreček darovaný vám blízkou osobou jen tak pro radost. Jsou ovšem také tzv. dary od Boha. Darem od Boha je obvykle míněn nějaký talent, který osobu jím obdařenou přenáší do vyšších sfér, kam se obyčejný smrtelník neodváží pozvednout svůj zrak . Talentem se rozumí například schopnost malovat, skládat hudbu, prostě vytvářet umělecká díla mimořádné hodnoty. Někdo si může myslet, že má talent (či dar) na dorozumívání se se zvířaty, jiný si zas myslí, že má schopnost komunikovat se záhrobím. Také já mám svůj dar. Mám talent na to zabloudit kdekoliv, kdykoliv a dokonale. Troufám si říct, že jsem tuto schopnost povýšila na umění.
Předpokládám, že každý z vás se někdy někde ztratil, nebo někam zabloudil. Říkám vám rovnou, na mě nemáte !
Začalo to už ve školce, když jsme chodili na plavání. To jsem se pravidelně ztrácela v šatnách a nebylo možno mě nalézt. Tenkrát by to bylo ještě pochopitelné, protože mi bylo pět a protože plavčík na můj vkus moc rád šťouchal do našich malých tělíček bidlem, aby nás udržel od břehu. Takže touha vypařit se byla vcelku srozumitelná. To, že jsem pak nebyla schopná najít cestu zpátky, je ovšem věc jiná.
Další podařený únik jsem uskutečnila na Strahově v průběhu poslední Spartakiády. Samozřejmě že ztratit se na Strahově ve chvíli, kdy se okolo hemží tísícovky lidí, není žádné umění. Ale vytratit se ze sevřené formace deseti dětiček, pěti učitelek a ocitnout se během několika minut na druhé straně stadionu, to už jistý talent vyžaduje. Po tomto incidentu jsem získala pověst jako průserář-notorik a na dlouhá léta jsem měla utrum.
Pak mi ovšem nastaly zlaté časy. Podnik, ve kterém rodiče tehdy pracovali, se rozhodl pořádat ve Vítkovicích v Krkonoších i letní tábory. Na tom nebylo nic špatného, naopak to bylo chvályhodné, dokud se nějaký dobrodruh nerozhodl, že zlatým hřebem tábora bude orientační běh po horách. Byli jsme rozděleni do družstev a nejstarší člen každé skupiny, což jsem byla bohužel i já, obdržel mapu a buzolu. Podle těchto "pomůcek" jsme měli hledat cestu od fáborku k fáborku. A aby toho nebylo málo. ty blbý fáborky byly zelený. Jenom blba může napadnout dát do lesa zelený fáborky. Seděli jsme na skále čtyři hodiny, než nás našli.
To všechno mohly být jen drobné nehody a náhody, aspoň tak mi to připadalo. Jenže záhy jsem se měla přesvědčit o opaku a nastoupila jsem slibnou sólovou kariéru věčně zbloudilého poutníka. Hned po skončení tábora jsem byla pozvána ke kamarádce na chatu. Instrukce byly jasné: vylezu z vlaku, půjdu kousek podél trati a pak už uvidím cestu. Navíc už jsem tam několikrát byla, takže to bylo jednoduché jako facka. Jak pro koho... vylezla jsem z vlaku ve správné stanici a vydala se podél trati. Cesta samozřejmě nikde nebyla, šla jsem opačným směrem...
Další pamětihodné bloudění se odehrálo, když už jsem byla na vysoké a můj kolega z kroužku vystupoval s kapelou v jednom pražském klubu. Na místo setkání jsem dorazila, jenže záhy mi přišla SMS, že mám jít tam a tam a že to určitě najdu. Nenašla. To byste nevěřili, jak moc se Praha změní za tmy, potvora. Po několikahodinovém bloudění, obětavé pomoci široké veřejnosti a šesti pivech na kuráž jsem našla alespoň tramvaj, která mě odvezla domů.
A nejlepší nakonec: dneska jsem si totiž vyrazila na houby a sama. Kdo zná motolský les aneb Pražskou kalvárii, tomu je jasné, že zabloudit tam může jen úplný debil. A mně se to přece jen povedlo. Chodila jsem si po lese , sbírala houbičky a pořád poslouchala, jestli ještě slyším tramvaj. Vůbec mi nedošlo, že už neslyším tramvaj, ale že to je vlak. Motala jsem se tam jako nudle v bandě na jednom kilometru čtverečním asi hodinu, než se mi podařilo narazit na správnou cestu.
Můj dar, tedy naprostý nesmysl pro orientaci, je darem danajským. A pokud se někam vydávám sama, dopředu varuji: "Nevím, kdy se vrátím a jestli se vůbec vrátím. Ale nedivte se, jestli vám za týden přijde pohled z Aljašky, nebo trs banánů !"
