Švejky jsme byli vždy, hrdiny občas a dnes se musíme rozhodnout

V těchto dnech jsme si připomněli kulaté výročí úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka. Každý si jej dnes s oblibou bere do úst, kromě komunistů samozřejmě. Ti, kteří chápou jeho roli v historii a ctí jeho hodnoty jsou najednou k nerozeznání od těch, kteří nemají kloudnou myšlenku a zakrývají to zaklínacími slovy o Masarykovi a Benešovi.

Škoda, že nám chybí podobná persóna. Nějaký vůdce, autorita. Ale nedivme se, Masaryk byl člověk jasných postojů a činů před 1. světovou válkou, během ní vyjednal vznik samostatné Československé republiky a logicky se tak stal respektovanou a oblíbenou osobou. Nikdo takový se v roce 1989 neobjevil. Nejen proto, že to nebyl tak zlomový bod, neboť samet není krev, ale především proto, že socialistický duch národa stále žije. Duch, který nedovolí prezidentům jasně, objektivně a kriticky zhodnotit aktuální stav, volí pak tupé věty nerozdělující společnost. 

A proto se dnes jako voličstvo nedokážeme zcela jasně vyslovit pro jeden směr. Stojíme léta na rozcestí a nevíme pro jakou z cest se rozhodnout. Když už se zdá, že vykročíme vlevo, vracíme se zpátky a přemýšlíme od nuly. Ta naše neschopnost je voda na mlýn všem těm pochybným soudcům, poslancům, kteří místo toho, aby byli před lety potrestáni, smějí se. V tomto období marasmu se pak mlčky díváme na to, jak se rozhoduje v pochybném zájmu. Nedokážeme zcela jasně vyslovit svůj názor. A přijde-li někdo s jasným stanoviskem a pravdou, je ubit nic neříkajícími populistickými žvásty, pod kterými si nikdo nic neumí představit a většina voličů je tam, kde byla. Neví a nadává.  

První republiku postupně naleptávali komunisté. Lež a manipulace s davem jim byla nejpřednější zbraní. Především díky válce zahubili demokracii v jejím dorosteneckém věku. Dnešní nemocnou demokracii, občanskou společnost jsoucí na kolenou dusí všechny ty spolky Ne, základnám, Komunistický svaz mládeže apod. Jakoby už nebylo dost toho zla a pokrytectví, lží a manipulací.  

Je to jen na nás, jak se rozhodneme. Za těch 17 let se udělala celá řada dobrých věcí. Ale ty nejsou pochopitelně vidět. Mluví se především o korupci, aférách a neschopnosti různého druhu. Možná převažují, možná máme důvod a právo být rozhořčení. Často však nejsme objektivní a nevíme, jak je to doopravdy. Nemůžeme všichni vědět o všem a nemůžeme objektivně hodnotit práci té či oné strany. Dnes však máme jedinečnou příležitost vzít odpovědnost za budoucnost do svých rukou.  

O radaru se mluví dlouho. Informací je tolik, že se nikdo nemůže vymlouvat na nevědomost. Přes utajená data je jasné, že radar není pro naši zemi hrozbou, naopak nás posouvá směrem k silnější demokracii. Rozhodneme-li se, my občané této země, pro radar, protože si uvědomíme svoji historii, naši roli v dnešním světě, staneme se silnějšími. Na kolenou klečící občanská společnost bude pomalu vstávat a pro demagogické organizace nebude místo, protože nebudou uši, které by je poslouchaly.  

Řekneme-li si však, že oni to stejně postaví, ať chceme nebo ne, rezignovali jsme na svoji úlohu v této společnosti a nebudeme nic víc než tlupou štěkajících psů, co nekoušou. Nepropásněme příležitost postavit se na stranu rozumnou a demokratickou. 

Odmítám slova všech strašících, kteří mluví o zbrojení v režii západu. Ten, kdo zkouší nové zbraně a vyhrožuje je Rusko a arabský svět. Ten, který se v roce 1918 vrátil z USA přivezl samostatné Československo, ti, kteří v roce 1968 napsali do Moskvy, pozvali okupanty. 40 let není dlouhá doba. Rusko není o nic míň chtivější než tenkrát, jen politická situace mu nedovoluje více rozevřít tlamu. Nesnáším americké hamburgery, jejich podivná soudní rozhodnutí, ale věřím v jejich víru v demokracii. A přestože si nás často pletou s Čečenskem, vím, že jejich role v historii je především pozitivní. Nejsem naivní, abych si myslel, že jsou ve svých prostředcích vždy bílí beránci, avšak cíl, který sledují je lepší než ten na východ od Polska.