Moje dětská láska Iveta a idol major Zeman

Iveta. Ještě mám někde doma fotku, když jsem jako malej našel pod stromečkem album Ivety Bartošové a Petra Sepešiho Knoflíky lásky. Copak jsem v té době věděl o lásce. Asi to, že každá pohádka končí polibkem. Přesto jsem začal Ivetu poslouchat, ani jsem nevěděl, že její partner tragicky zahynul. Iveta … Iveta.

zdroj: www.rodinnyklub.cz

Po revoluci se najednou mnohé změnilo. I hudební scéna a Iveta se začala vytrácet. Občas nějaký návrat, pokus o nový styl, ale to už jsem postupně začínal zapomínat. Ale ne úplně. Dodnes k ní cítím sympatie. Přestože stále klesá na dno a nedokáže být silnou osobností, není to sympatie z lítost. Je to jedna ze vzpomínek na dětství.

Kdysi řekl jeden náš spisovatel, že nejkrásnější léta prožil za války. Ne proto, že byla válka, ale prostě proto, že právě prožíval dětství. Patřil mezi ty šťastnější, kterých se válka asi tolik nedotkla. Ale měl pravdu. Dětství je něco na co můžete vzpomínat s láskou, přestože jste jej zažili za války nebo Vám jej připomínají písničky dnes nezajímavého interpreta (promiň Iveto). Může to být však i naopak.

Dětství mi připomínají i některé staré seriály. Dnes řadu z nich mohu hodnotit jako škvár, mohu je odsuzovat za svoji tendenčnost, přesto ve mně budou vzbuzovat něco krásného, dětství. Hltal jsem majora Zemana a když jsem před lety viděl pár dílů, moc mě to už nebavilo. Přesto ve mně někde hluboko jsou kdysi prožívané emoce u tohoto seriálu.

Svět má mnoho podob, barev, souvislostí, důvodu a následků. Skládá se z náhod i chtěného. Rodíme se s nějakou výbavou pro život, rodiče nás vychovávají a svět a události ovlivňují. Je toho tolik, že každý z nás je jiný. Někdo po rodičích, někdo se od stromu odkutálel, někdo tvoří a někdo ničí. Každý máme své důvody a dispozice.

Proč o tom všem píši? Protože mi vadí, když někdo právem kritizuje například dnešní seriály a přitom uráží jejich diváky. Tento divák by měl mít možnost přečíst si hodnocení seriálu a sám se rozhodnout. Když si však zároveň přečte, že jeho IQ nepřesahuje hodnotu 60, budí to v něm pocit, že se musí bránit. A na takovou agresi často reaguje agresí.

Píši o tom proto, že pan Macek vyzývá člověka, který s tykáním a urážlivě reagoval na jeho článek, aby se s ním setkal. Řeknete si, že to nemá zapotřebí, scházet se s tímto primitivem. Ale pro pana Macka to může být zajímavé. Udělal někdo z nás něco podobného? Nebude takové setkání skvělou inspirací pro zajímavý článek pro nás? Ale především – jaké to setkání bude pro onoho člověka?

Protože, jestliže to je zakomplexovaný člověk, může celý rozhovor, ze strany pana Macka asertivně vedený, směřovat k tomu, že se tento neznámý Radek Slováček dokáže podívat do sebe. Jaký je důvod jeho chování? Špatné dětství? To ho jistě neomlouvá, ale ani neodsuzuje k doživotnímu zatracení.

Zkusme v sobě najít toleranci k chování druhých. Jak nás to učil jeden psycholog na semináři v práci. Ne kritiku přátelé, ale správnou zpětnou vazbu používejme. A ta je taková, že popíšeme situaci, kterou popsat chceme a vyjádříme, co to v nás vyvolává. Bez jediného slova kritiky jiných. Např.: To, že dnes tolik lidí sleduje novodobě seriály a čte bulvár mě znepokojuje. Takové vyjádření nikoho neuráží, dává prostor k zamyšlení se.

Myslete si o Ivetě, co chcete, já její písničky mám rád. Jsou součástí mého dětství. Myslete si o armádě co chcete, ale na vojně jsem byl rád, protože jsem tam zažil nádherný rok života. Ne každý to může říct, ale naučme se chápat druhé. Každý má své důvody, každý má své dětství.

Ti, které právem kritizujeme, by takoví nebyli bez nás a bez nás takovými zůstanou. Od těch, které kritizujeme neprávem, se možná dočkáme nám potřebné správné zpětné vazby na tuto kritiku.