Praha a celá země druhých polovin 16. století a 17. století byly výrazně zasaženy španělskou kulturou. Volba králem Ferdinanda I. Habsburského otevřela dveře pro její větší pronikání do všech koutů Českého království.
Praha a celá země druhých polovin 16. století a 17. století byly výrazně zasaženy španělskou kulturou. Volba králem Ferdinanda I. Habsburského otevřela dveře pro její větší pronikání do všech koutů Českého království. Asi mnoho čtenářů ví, že Ferdinand byl manželem Anny Jagellonské a objednatelem půvabného letohrádku Belveder, který dodnes krášlí naší metropoli, ale je méně známé, že srdcem byl více Španělem, než si myslíme. Narodil se v Alcalá de Henares a kvůli brzkému skonu rodičů Filipa Sličného Habsburského a Johany Kastilské zvané Šílená byl vychováván u dvora svých proslavených prarodičů Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. Španělsko mu bylo domovem a bylo s ním počítáno jako s budoucím kastilským králem. Ale osud rozhodl jinak. Či spíše smlouvy z roku 1521 a 1522, kdy mu jeho bratr císař Karel V. svěřil do správy habsburské podunajské državy, včetně rakouských zemí. A tak Ferdinand přichází do Vídně a vstupuje na středoevropské politické a mocenské kolbiště, které dosud neznal. Volbou Ferdinanda českým králem se naše země stávají součástí organismu, který nově tvořil mocenské konstelace od hranic Uher až po nově dobyté území bývalé Aztécké říše v Novém světě. Naše domácí šlechta si tuto skutečnost uvědomovala jen velmi zvolna. V podstatě až za syna Ferdinanda Maximiliána II. dochází k prvním významným propojením sňatky mezi významnými domácími rody a španělskou šlechtou. Stalo se to v případě Vratislava z Pernštejna[1] , ten si bere za manželku Marii Manrique de Lara y Mendoza a Adama z Ditrichštejna[2] , který se žení s Margaritou de Cardona.
Vratislav pojal úmysl oženit se s Marii Manrique snad roku 1552 za svých cest v Itálii, jel z Janova do Innsbrucku, kde spolu s výkvětem české a moravské šlechty doprovázel Maxmiliána II. a jeho manželku Marii Španělskou[3]. Marie Manrique působila tehdy jako španělská dvorní dáma Marie Španělské. Ani není zřejmé, kde se oba budoucí manželé poznali, snad ve Španělsku nebo později ve Střední Evropě. Faktem je, že královna Marie Španělská byla ortodoxní katoličkou a snažila se dívkám ze svého fraucimoru zajistit vhodné ženichy, postavením, vírou i majetkem. A Vratislav byl více než vhodný kandidát. Mocný a zámožný katolík ze středoevropského prostředí, stále relativně novém prostředí pro rod Habsburků. Později byl jejich sňatek ve Vídni roku 1555 politickou a náboženskou manifestací a mezníkem v česko-španělských vztazích té doby.
Marie Manrique vstoupila do českých dějin jako žena, která přivezla do Čech Jezulátko, které později věnovala jako svatební dar své dceři Polyxeně, později provdané z Rožmberka a Lobkovic, a ta jej darovala pražským Karmelitánům, u kterých je dodnes předmětem uctívání a zájmu lidí z celého světa. Po nečekané smrti Vratislava roku 1582 se ovdovělá Marie Manrique s dcerami uchýlila do svého hradčanského paláce, který se stal centrem prošpanělských kruhů v Praze. Palác byl zařízen renesančními artefakty a předměty ze Španělska, služebníci byli Španělé a pořádaly se zde bankety a setkání, kde byli pravidelnými hosty španělský vyslanec, papežský nuncius, úředníci a císařští dvořané, diplomaté evropských dvorů působících v Praze. Dnes se hovoří o pernštejnském salonu, tak významným společenským centrem byl palác Marie Manrique. Nicméně již v době Vratislava a za jeho dědiců nastal soumrak rodu. Zejména majetkový, kdy se obří jmění Pernštejnů začíná rozplývat v úvěrech a předlužení, které skončilo rozprodáním skoro veškerého majetku Pernštejnů. Později rod vymírá po meči i po přeslici.
A právě na Marii Manrique de Lara y Mendoza se nám v Praze dochovala velmi nenápadná a skrytá památka, kterou lze velmi lehce minout. Najdeme ji v samém srdci Pražského hradu. Je to renesanční portál osazený v přízemí Ludvíkova křídla Pražského hradu u vstupu do Jižních zahrad ze strany Býčího schodiště.
Samotný portál byl původně součástí kaple Nejsvětější Trojice, která byla umístěna v nedostavěné katedrále sv. Víta mezi věží a kaplí sv. Václava. Kaple byla vestavěna do jižní příčné lodi kolem roku 1541. Při dostavbě katedrály v letech 1884-1887[4] probíhala oprava věže a kaple byla zbořena. V roce 1932, při úpravách zahrad a tereziánského křídla z pera architektů Plečnika a Rothmayera, pak byl portál sekundárně osazen na dnešním místě.[5] Portál a kaple byly v době jejich umístění v katedrále přestavěny nákladem Marie Manrique de Lara po roce 1583. Ve cviklech portálu, tvořeného lomeným obloukem pod kládím, můžeme vidět erby vznešených manželů. Vlevo z pohledu pozorovatele je erb Vratislava z Pernštejna, jedná se o hlavu zubra obtočenou řetězem řádu Zlatého rouna, řetěz je vložen přímo do znaku a tvoří kompoziční celek. Vpravo je erb Marie. Jedná se o polcený štít, vpravo je rodový znak rodu Mendoza-Caňete – řetěz vycházející z horní strany štítu se uprostřed kříží a v dolní části tvoří smyčku, odděluje tak dvě části štítu, v nichž leží dvě kosmá břevna, v krajních dílech štítu jsou topolové listy. Levá polovina štítu je dělená na dvě stejné části, nahoře v levé části a dole v pravé části jsou dva kotle, ve zbývajících devíti částech se střídají korunovaní lvi a věže.[6]
Erb ukazuje, že Marie pocházela z urozeného a vlivného původně kastilského rodu Hurtado de Mendoza, který byl jako větev slavného rodu Mendoza známý již od 14. století. Marie Maxmiliana Manrique byla dcerou dona Garcií Manrique de Lara y de Silva, don Garcia byl vojákem a rytířem řádu sv. Jakuba, proslavil se v bitvě u Pavie a stal se guvernérem provincie Abruzzo a oblasti Piacenza, která byla součástí vévodství Parma. Matkou byla Isabella, dcera hraběte Cristofora Briseňo, jejím bratrem byl opat a papežský protonotář Briseňo, patrně na její přímluvu se Marie stala dvorní dámou císařovny Marie Španělské.[7] A později výrazně vstoupila do našich dějin.
Nenápadný portál v zahradách Pražského hradu je svědkem naší historie, kdy příběh našeho státu spoluvytvářeli ženy a muži ze španělské říše, nad kterou tehdy slunce nikdy nezapadalo. A stojí za pozornost a návštěvu.
[1] Vratislav (1530-1582) zastával úřad komořího císaře Maximiliána II. a poté nejvyššího kancléře Českého království, císař často využíval jeho diplomatických schopností a Vratislav se stal i prvním nositelem Řádu zlatého rouna v našich zemích (1556). Vratislav působil s diplomatickými úkoly v Londýně, Madridu, Polsku či Itálii a dosáhl zcela mimořádného společenského postavení v Čechách. Funkce nejvyššího kancléře prakticky soustřeďovala veškerou výkonnou moc v zemi prostřednictvím úřadu české královské kanceláře.
[2] Adam (1527-1590) působil jako vyslanec Maximiliána II. ve Španělsku a vychovatel – hofmistr Rudolfa II. a jeho bratra Arnošta v době jejich pobytu u madridského dvora. Původně měl tento post zastávat Vratislav, ale pro nemoc se tohoto úkolu nemohl zhostit.
[3] Byl pověřen roku 1551 Ferdinandem I. stát v čele poselstva českých a moravských dvořanů, aby doprovodili jeho syna Maximiliána II. a jeho manželku Marii Španělskou při jejich cestě z pyrenejského poloostrova a Janova dále do Střední Evropy. Doprovázeli je z Janova až do Innsbrucku, kde byla výprava roku 1552 rozpuštěna. Vratislav výpravu opustil v Mantově – byl pověřen posláním k papeži Juliovi III. a spolu s Jaroslavem Smiřickým odjel do Říma.
[4] PODLAHA, Antonín, HILBERT, Kamil, Soupis památek historických v království Českém. Praha: Hradčany I, Metropolitní chrám Sv. Vít, nákladem Archaeologické komisse při České Akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906. Str. 101 – zde uveden půdorys kaple a podrobnější stavebně historický popis
[5] VLČEK, Pavel a kol, Umělecké památky Prahy 4. - Pražský hrad a Hradčany, vyd. 1, Praha: Academia, 2000, ISBN 80-200-0832-2. Str. 75
[6] K tomu podrobně KASÍK, Stanislav, Heraldika a Genealogie XXVI, 3-4, Klub pro českou genealogii a heraldiku, Praha 1993
[7] RYANTOVÁ, Marie, Polyxena z Lobkovic, milovaná i nenáviděná první dáma království, Praha 2016, str. 24 a 25, FORBELSKÝ, Josef, Španělé Říše a Čechy v 16. a 17. století. Osudy generála Baltasara Marradase, Praha 2006, str. 22
