Za záchranu Prahy roku 1848 vděčíme maltézskému velkopřevoru Khevenhüller-Metschovi

Velkopřevor a zemský velitel Khevenhüller-Metsch v červnu revolučního roku 1848 nenechat pálit děla přímo do vzbouřené Prahy, ale nad hlavy povstalců, aby byly minimalizovány ztráty na životech i materiální škody.

Následující text je českým překladem úryvku z díla Mathiase M. Feyfara Aus dem Pantheon der Geschichte des hohen Souveränen Johanniter-Ritter-Ordens z roku 1882, ve kterém se pojednává o rozhodnutí velkopřevora Maltézského řádu Františka hraběte Khevenhüllera-Metsche, důstojníka císařské armády, který později zastával úřad zemského velitele v Čechách, v červnu revolučního roku 1848 nenechat pálit děla přímo do vzbouřené Prahy, ale nad hlavy povstalců, aby byly minimalizovány ztráty na životech i materiální škody.

František hrabě z Khevenhüller-Metsche ( 3. října 1783, Vídeň – 14. listopadu 1867, Praha) byl synem podmaršála hraběte Johanna Josefa von Khevenhüller-Metsch († 21. února 1792) a hraběnky Marie Josefy Schrattenbachové. Hrabě byl podle tradice svého rodu přijat jako třetí narozený syn dne 28. června 1783 jako rytíř do suverénního řádu johanitů.[1] Od roku 1800 také sloužil v císařské armádě a vyznamenal se statečností během napoleonských válek. V rakouské armádě dosáhl hodnosti polního zbrojmistra a v letech 1848–1850 byl zemským velitelem v Čechách. Aktivní kariéru v armádě zakončil jako prezident Nejvyššího vojenského soudního dvora ve Vídni (1851–1852). Jako mnozí členové Maltézského řádu byl souběžně i důstojníkem císařské armády v aktivní službě.

V

Velkopřevor v řádové uniformě

Knížecí erb rodu

Jako maltézský rytíř byl v roce 1847 zvolen velkopřevorem Českého velkopřevorství a trvale pobýval v Praze a věnoval se správě statků v majetku řádu (Strakonice, Dětenice, Obytce, Horní Libchava). V Nových Strakonicích se zasloužil o výstavbu školy a s kapitálem 1 000 zlatých založil v roce 1854 nadaci pro chudé a zřídil ve městě park pod horou Kalvárií. Zemřel ve Velkopřevorském paláci v Praze 14.11. 1867 a jeho tělo bylo následně pochováno v rodové hrobce na hradě Hochosterwitz v Korutanech. [2]

Snad právě tomuto maltézskému rytíři vděčíme za dnešní podobu Starého Města, kdy svolil k postupu, který ušetřil budovy i životy Pražanů v bouřlivém roce 1848. Nechme nyní promluvit ve vzpomínkách Josefa Kraßera, který žil v Budějovicích v Čechách jako c.k. major dělostřelectva ve výslužbě. Jeho vzpomínky roku 1882 písemně zachytil Mathias M. Feyfar v díle Aus dem Pantheon der Geschichte des hohen Souveränen Johanniter-Ritter-Ordens.[3]

„Přišel rozkaz připravit se na bombardování Starého Města“, vyprávěl (střelmistr). „Ztracen v myšlenkách jsem se díval dolů na Staré Město, ozářené večerním sluncem. Byly čtyři hodiny odpoledne – bohužel si nepamatuji den – a já stál u svého „šedesátníku“ a díval se lítostivě z výšky přes zábradlí zahrady ležící pod mým stanovištěm dolů na Prahu, která mi byla tak drahá, kde jsem sice nezažil mnoho dobrého, ale kde jsem prožil své mládí, kde žili moji příbuzní a kterou jsem měl nyní částečně zničit. Čtyři šedesátiliberní bomby stačily na zapálení a zničení velké části úzce vystavěného, křivolakého Starého Města a já jsem měl deset takových bomb, připravených ve skleníku v zahradě za baterií spolu se zápalnými rourami a dalším příslušenstvím.

Zatímco jsem stál opřený o zábradlí, ponořený do rozjímání, vyjel z Ústavu šlechtičen (pozn. autora: myšlen je Tereziánský ústav šlechtičen na Hradčanech) tehdejší prozatímní c.k. velící generál hrabě Khevenhüller-Metsch a za ním celá suita důstojníků. Hrabě jel kousek napřed, prohlédl si moje moždíře a zavolal si mě k sobě, já jsem stál nalevo od něj, a tak jsem s ním mohl mluvit, aniž by mě ostatní slyšeli. ‚Jste připraven k palbě?‘ zeptal se mě starý, dobrosrdečný a lidumilný generál. ‚Ano, Excelence.‘ ‚Kolik tady máte bomb?‘ ‚Deset.‘ ‚A kolik myslíte, že jich bude stačit?‘ ‚Se čtyřmi zničím půlku Starého Města.‘ ‚Tak?‘ Viděl jsem na generálovi, že mu zničení Prahy působí stejné pocity jako mně; znal jsem ho jako dobrého a ušlechtilého člověka, s nímž je možné si promluvit, a tak jsem sebral odvahu a požádal o svolení mu povědět něco důvěrně. Generál ke mně sklonil hlavu a já jsem řekl následující slova, která jsem měl na srdci: ‚Excelence, když pošlu bomby do domů, vybuchnou v nich, zničí, zapálí a zabijí všechno, co tam je a revolucionáři na ulicích budou ušetřeni, ostatně o tom ani moc neuslyší, tudíž je to nezastraší; vznikne velký požár, lůza bude krást a loupit a budou tím trpět jen měšťané.‘ ‚Ano. Jak chcete zabránit tomu, aby se to stalo, když budete muset střílet?‘ ‚Excelence‘, řekl jsem ‚pokud bomby nevybuchnou v domech, ale nad nimi ve vzduchu, způsobí velkolepý efekt, který uvidí a pocítí jen revolucionáři, padající trosky bomb pro ně budou nebezpečné, domy ale budou ušetřeny a lidské životy nebudou při tomto experimentu nijak zvlášť ohroženy.‘ ‚Ale jak toho chcete dosáhnout?‘ ptal se dál přívětivý generál. ‚Když trochu zkrátím zápalné roury, Excelence,‘ odpověděl jsem. ‚Udělej to!‘ řekl generál a odjel ode mě.

Boj na barikádách u Karlova mostu 1848

Kolem šesté hodiny večer přišel rozkaz k palbě – dole od kasáren se už dlouho střílelo. Nechal jsem své dělostřelce přinést bomby a nabít moždíře se stále vystrašenou, ale již mnohem klidnější myslí. ‚Pal!‘ Přikázal jsem. První střela byla vystřelena; bomba se majestátně vznesla do závratných výšin a jak rotovala, vytvořil se kolem ní ohnivý věnec ze zápalné roury, přičemž všechny oči sledovaly její zdánlivě pomalý pohyb. Nedá se popsat, jaké pocity jsem tehdy cítil ve svém srdci. Sledoval jsem pohyb bomby, která měla přinést zkázu mému rodnému městu pohledem člověka šíleného vzrušením. Kulminačního bodu bylo dosaženo a bomba začala v další části paraboly klesat, dostávala se stále více a více do vertikálního směru, čímž se přibližovala k mase domů. Obával jsem se, zda zápalná roura není stále příliš dlouhá; pak se zablesklo, ozvala se strašná rána a velká detonace, kterou by sotva dokázal vyvolat hrom, otřásla celým obzorem. Bomba vybuchla sto sáhů nad hlavami revolucionářů, přičemž velkou silou vrhla své trosky dolů. Vydechl jsem úlevou jako tonoucí, kterého zachraňují z vody; jen já sám jsem mohl jásat nad tímto zdrcujícím výbuchem. Předčasný výbuch bomby vyvolal senzaci mezi několika přítomnými odborníky, ale potlesk mezi ostatními dělostřeleckými laiky; byla to krásná podívaná, se kterou byli nakonec spokojeni i ti odborníci. ‚Pal!‘ Rozkázal jsem podruhé – už s klidnější myslí. Do vzduchu vylétla druhá a třetí bomba, účinek byl stejný. Po třetí bombě už bylo vidět, jak na kamenném mostě (pozn. autora: myšlen je Karlův most) vlaje bílá vlajka, a po čtvrté bombě bylo podmanění Starého a Nového Města dokončeno.“[4]

Vzpomínky nelze již dnes ověřit z jiného pramene, ale chování velkopřevora Khevenhüllera a ober-Feuerwerkera Kraßera velmi odpovídá u prvního jeho poslání rytíře, který má vždy projevovat milosrdenství a u druhého jeho upřímné náklonnosti k Praze, ve které žil a vyrostl. Strašné jsou lidské události, které nutí jedince k takovým volbám. Kéž by jich bylo co nejméně na tom Božím světě.

[1] Český knížecí titul byl rodu udělen 20. prosince 1763, o deset dní později obdržel knížecí stav pro celou říši (30. prosince 1763). Titul platil v primogenituře, to znamená že knížetem byl nejstarší syn, další členové rodu užívali nadále titul hrabat a hraběnek

[2] BUBEN, Milan: České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách, Praha, 2022, S. 154-156

[3] Mathias Maria FEYFAR, Aus dem Pantheon der Geschichte des hohen Souveränen Johanniter-RitterOrdens, Nikolsburg (Mikulov) 1882, s. 23–27.

[4] Kráceno, překlad v příloha 1: POLA, Martin. Řád maltézských rytířů a jeho působení v českých zemích v letech 1874-1938. Dizertační práce, vedoucí Jakubec, Ivan. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav hospodářských a sociálních dějin, 2022