Vystoupit ze stínu manžela – barokní dáma Alžběta z Hozlau a kaple jezuitů v Praze

Příkladem podpory katolické víry a postavení rodiny i manžela byla činnost Alžběty Moniky Karolidesové z Hozlau (+ 16.11.1657) v jezuitském kostele sv. Ignáce na Novém Městě v Praze. Příběh barokní mecenášky.

Mnoho chrámů na území naší země nese stopy mecenášské činnosti žen. Život ženy nejen ze šlechtického prostředí byl v době barokní stále uzavřen v prostředí rodinném. Stále byl, a ještě dlouho bude, ústředním středobodem života ženy sňatek a úloha matky, která zajistí pokračování rodu. Od toho se odvíjelo všechno ostatní, včetně postavení, které bylo závislé na manželovi. Nicméně zde byla i oblast, která ženám poskytovala možnost samostatné veřejné seberealizace. Byla to víra a náboženství. V dobách mezináboženských konfliktů se předpokládalo, že žena bude svého manžela utvrzovat ve víře, podporovat vlastní církev, zabezpečovat věrnost svého okolí a domácnosti své víře. Od života náboženského byl jen krůček k prosazovaní zájmů politických i osobních. Tím byla posilována samostatnost a autorita žen. Proto nalezneme tolik dam mecenášek u církevních staveb a náboženského umění. Byla zde samozřejmě snaha o upevnění víry a spásu duše, ale zcela zjevně i snaha posílit postavení rodu a rodiny v rámci politiky panovníka a církve.

Takovým příkladem podpory katolické víry a postavení rodiny i manžela byla činnost Alžběty Moniky Karolidesové z Hozlau (+ 16.11.1657) v jezuitském kostele sv. Ignáce na Novém Městě v Praze. Alžběta Monika byla první manželkou Samuela Ferdinanda Karolidese z Karlsperku. Pocházela z drobnějšího jihočeského rytířského rodu a její manžel pocházel z erbovní měšťanské rodiny, později šlechtické, která po generace působila na Novém Městě pražském. Do Prahy přišel rod Karolidesů ze Žluticka. Najdeme mezi nimi například intelektuály jako humanistického básníka, písaře a později veřejného notáře Jiřího. Erb získal otec Jiřího stavitel a geometr Karel Mělnický  29.10. roku 1596 a roku 1604 získal i Jiří polepšení erbu. Radní písař Nového Města Václav Karolides pak získává šlechtictví roku 1649 za obranu Prahy před Švédy roku 1648.[1]

Samuel Ferdinand Karolides působil ve službách rodiny předního katolického velmože pobělohorských Čech – hraběte Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka, mocného a vlivného pána na rozsáhlém jindřichohradeckém dominiu, jehož vzestup začal po pražské defenestraci 1618 a porážce stavovského povstání. Samuel se narodil roku 1615 a v letech 1637-50 působil jako sekretář Adama Pavla, nejstaršího syna Viléma Slavaty, a od roku 1650 se stal vrchním hejtmanem celého slavatovského dominia na jihu Čech a nejpřednějším úředníkem Slavatů. První manželkou mu byla Alžběta Monika z Hozlau a druhou Lidmila, vdova po slavatovském úředníkovi Václavovi Mathiadesovi Dačickém.  Založil ve františkánském kostele sv. Kateřiny v Jindřichově Hradci kapli sv. Antonína Paduánského, kde se i nechal pohřbít po své smrti roku 1664.[2] [3]

Alžběta Monika jako manželka Samuela Ferdinanda zaměřila své donátorské úsilí na řád Tovaryšstva Ježíšova působíci na Novém Městě pražském u kostela sv. Ignáce. Podporou jezuitů demonstrovala loyalitu katolickému panství v Čechách a věrnost celé své rodinytéto víře. Přičemž právě jezuity všemožně podporovali i zaměstnavatelé a dobrodinci jejího manžela Slavatové, na jejichž osudu závisel i osud manžela a rodiny Alžběty Moniky. Vidíme zde tedy cílovědomé úsilí manželky Samuela Ferdinanda směřující nejen ke spáse duše, ale i zajištění pozemského postavení rodu v pobělohorských Čechách. Nové Město je pak místem, se kterým byl rod Karolidesů bytostně provázán, i když Samuel působil v Jindřichově Hradci.

V tehdejší novostavbě kostela sv. Ignáce byla tedy i na náklad Alžběty Moniky postavena kaple Všech věrných zemřelých (Dušičková).  Byla zřízena v letech 1684–1685.  Roku 1686 sem byly přeneseny ostatky mecenášky kostela Alžběty Karolidesové z Hozlau, což připomíná rodový erb nad vstupem do kaple. Klenbu pokrývá, kromě bohaté štukové dekorace, freska Posledního soudu. Pět nástěnných obrazů z roku 1875 znázorňuje podobenství o Marnotratném synu. Na oltáři je umístěn obraz Ukřižovaného s dušemi v očistci. Autorem je nejspíše Jan Jiří Heinsch. V oltářní menze se nachází tzv. Boží hrob se sochou mrtvého Krista.

Prostřednictvím svého mecenátu mohla Alžběta Monika vystoupit ze stínu svého manžela jako zcela samostatná autorita. Dokladem toho je i její rodový erb nad kaplí, který patří rytířům z Hozlau, nikoliv rodu jejího manžela.

Zvláštní poděkování patři mistru Lubomírovi M. Kreuzovi za malbu erbu pro tento článek

[1]    MARTÍNEK, Jan, HEJNIC, Josef, Rukověť humanistického básnictví 1, A-C, Praha, Academia, 1966, str. 326

[2]    HRDLIČKA, Josef, Autobiografie Jana Nikodema Mařana Bohdaneckého z Hodkova, Jihočeská Univerzita, FF, 2003, poznámka 230.

[3]    MYSLIVEČEK, Milan, Erbovník, Horizont, Praha 1993, str. 20, 25. Erby rodů