V Olomouci Černovíru s hlubokým smutkem vzpomínám reků Mé armády a loďstva

V Olomouci Černovíru nalezneme jedno z největších bývalých vojenských pohřebišť z doby Velké války na našem území. Desítky let devastace, opomíjení a zapomnění přivedly hřbitov k současnému stavu. Nadpis jsou slova Karla I. 

V Olomouci Černovíru nalezneme jedno z největších bývalých vojenských pohřebišť z doby Velké války na našem území.

Slovo bývalý je zde velmi patřičné, protože desítky let devastace, opomíjení a zapomnění přivedly hřbitov k současnému stavu, kdy z původních minimálně 5246[1]míst pohřbů zůstaly pouhé jednotky s označením zemřelých a jediné místo v relativně intaktním stavu je oddíl padlých muslimského vyznání, ovšem se stélami bez tabulek s identifikací zemřelých a ve značně zchátralém stavu. [2] Jediné objekty, které jsou opraveny jsou křesťanská a muslimská kaplička.

Velení olomoucké vojenské posádky zakoupilo pozemek za malým  civilním černovírským hřbitovem v 19. století. Místo bylo vybráno pro bezprostřední blízkost olomoucké Vojenské nemocnice Klášterní Hradisko, odkud vojenská správa vypravovala největší počet vojenských pohřbů. První vojenský pohřeb na nový Vojenský hřbitov v Černovíře se konal 4. 11. 1869. První světová válka následně způsobila masivní přísun raněných a nemocných vojáků do Olomouce z oblasti haličského frontu. Již v prvních týdnech a měsících války Vojenská nemocnice v Olomouci ošetřovala desetitisíce raněných a nemocných frontových vojáků.[3] Brzy plocha hřbitova přestala postačovat. Proto byl hřbitov v letech 1916 - 1917 rozšířen a upraven podle návrhu architekta Gustava Rossmanna. Nová část rozšířeného hřbitova byla vysvěcena dne 18. 12. 1917 za osobní přítomnosti posledního rakouského císaře Karla I. a jeho manželky Zity. Zároveň polní biskup Emerich Bjelík vysvětil křesťanskou kapli a polní imám požehnal muslimskému památníku. Tehdy na hřbitově císař Karel I. řekl: „... Jest mým přáním, aby rovy všech ve válce padlých a zemřelých vojínů - přátel i nepřátel - na věčně čestnou jich památku a na útěchu jich příslušníků, kteří ztratili své nejdražší, byly důstojně vybudovány a trvale udrženy ...“ [4]

Na celém hřbitově dodnes zůstaly dva nejzachovalejší náhrobky. Jeden patří prostému vojínovi a náhrobek dodnes nese velmi zachovalou fotografii padlého a druhý patří českému důstojníkovi, který dosáhl výjimečně vysoké hodnosti v císařské armádě, c. a k. polního podmaršálka. Oba bojovali ve Velké válce a oba nalezli svůj věčný odpočinek na zdejším hřbitově, když přišel jejich čas. Generál Josef Kroupa a vojín Ladislav Řoutil.

Vojenská dráha armádního generála Josefa Kroupy (28.9.1861 - 2.6.1924) byla velmi úspěšná. Ve dvacátém století dosáhl vojenské hodnosti c. k. polního podmaršálka jako jediný Čech. Po skončení války přijal službu v Československé armádě a byl jmenován velitelem 7. pěší divize v Olomouci, avšak již jen jako armádní generál. Po nařčení z „rakušáctví“ odešel na vlastní žádost do penze. Jeho vojenská dráha začala na Infanterie-Kadetten-Schule v Praze, v září 1880 se stal velitelem čety Infanterie-Regiment Nr. 74. Po vypuknutí první světové války byl jmenován velitelem 8. Landsturm-Infanterie-Brigade, v jejímž čele bojoval na ruské frontě, v prosinci 1914 mu byla udělena generálská hodnost a byl přidělen k velitelství 3. Armee jako generál pro zvláštní úkoly.  Od května 1917 velel operační skupině na italské frontě, v říjnu 1917 se stal velitelem 56. Infanterie-Division na italské frontě, ale po vyhlášení příměří byl v listopadu 1918 zajat. V prosinci 1918 byl propuštěn ze zajetí a zařazen do československé branné moci v hodnosti polního podmaršálka, byl designován na funkci zemského vojenského velitele na Slovensku, z politických důvodů však jmenován nebyl. V červnu 1919 se stal velitelem 8. pěší divise domácího vojska a od ledna 1920 stál v čele 7. divise. V prosinci 1922 mu byla udělena nejvyšší generálská hodnost, ale již v únoru 1923 byl penzionován na vlastní žádost, důvodem byla opakovaná lichá nařčení z „rakušáctví“. V Olomouci se pak zasloužil o rozvoj českého divadla a sportu. Byl vynikajícím tenoristou a člověkem s širokým kulturním rozhledem, zemřel jako tajemník městského divadla, kterému se věnoval až do konce života. Poslední odpočinek nalezl v Černovíru.[5]

Jako výjimečné vyznamenání obdržel rakouský šlechtický stav na základě nejvyššího rozhodnutí císaře Františka Josefa I. ze dne 22. června 1916, diplom spolu s čestným titulem “Edler von” a erbem[6] byl vydán ve Vídni 10. března 1917, pro Josefa Kroupu, c. a k. generálmajora. V době I. světové války taktéž získal mj. rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (později s meči). [7] Na tomto místě chci poděkovat heraldickému malíři Lubomíru M. Kreuzovi za exklusivní  malbu erbu pro tento text.

Druhým zachovalým náhrobkem dokonce s fotografií vojáka (jediná na hřbitově) je hrob vojína vozatajstva Ladislava Řoutila, bojoval u jednotky vozatajstva jako ekvipáž vál. most č.95; příslušen Olomouc. zemřel 25.7.1916 v Epidemické záložní nemocnici. Příčinou smrti byla anemie, patrně způsobená některou z nemocí, kterou trpěl; byl pohřben 27.7.1916 v skupině A, hrob 41.[8]

Spočinutí c. a k. polního podmaršálka Josefa Edlera von Kroupy a prostého infanteristy Ladislava Řoutila na jednom hřbitově je nejlepším vyjádřením myšlenky posledního císaře Karla I, který si přál, aby na jednom místě spočívali padlí vojáci a důstojníci bez ohledu na hodnost, národnost, či náboženství, a zda sloužili v armádě nepřátelské či rakousko-uherské. Aby každý pozůstalý mohl přijít a vzpomenout na své zemřelé blízké. Zde na Černovíře jsme jeho odkaz zachovat nedokázali, bohužel ani na mnoha jiných místech.

[1] Za nejvěrohodnější lze považovat údaje uvedené v Kronice olomoucké Vojenské nemocnice. Jejím vedením byl pověřen spisovatel Jaroslav Durych. Každoročně zapisoval jak počet zemřelých v olomoucké vojenské nemocnici, tak i počet hrobů na Černovírském vojenském hřbitově. Bohužel dokumentace je ve stejně špatném stavu jako hřbitov. Údaje se velmi liší.

[2] Hřbitov je ve správě města Olomouc a od 50. let 20. století chátrá a zaniká. V 80. letech byla provedena „rekonstrukce“ podnikem LOTOS bez projektové dokumentace, která spíše jen hrubě uškodila – rovy byly srovnány bagrem kvůli jednodušší údržbě a kříže odstraněny a následně částečně chaoticky vráceny (tím byla znemožněna identifikace pohřbů), v 90. letech vše litinové, včetně křížů skončilo patrně ve sběrných surovinách, na hřbitově byly skládky odpadu. Až v roce 2010 se alespoň opravily kaple – křesťanská a muslimská a postavil se nový dřevěný plot a náznaky chodníčků a je sekána náletová vegetace. Jinak hřbitov Černovír provází určitá bezradnost nebo neochota se mu věnovat ze strany vedení města. Ani veřejnost nejeví valný zájem o toto místo. 

[3] Za celé období první světové války bylo v olomoucké vojenské nemocnici hospitalizováno 55.952 vojáků s infekčním onemocněním, z nich zemřelo 1.665. Ve všech olomouckých vojenských zařízeních bylo během 1. světové války hospitalizováno 447.589 raněných a nemocných vojáků.

[4] Více Plk. MUDr. Josef Šváb, Vojenský hřbitov v Olomouci Černovíře - Hřbitov, který mohl být světovou turistickou atrakcí, dostupné online https://velkavalka.info/doc/Cernovir.pdf zde patrně nejpodrobnější soupis literatury a pramenů a nejucelenější studie o hřbitovu

[5] https://www.signumbelli1914.cz/Cernovir/pages/zivotopis-Kroupa.php

[6] štít zlatý s černým obrněným ramenem, pokrčeným v lokti, držícím v rukavici černý řemdih.  Klenotem, na korunované přilbě s černo-zlatými přikrývadly, je rostoucí černý lev s červeným jazykem držící v pravé přední tlapě meč se zlatým jílcem, záštitou a hlavicí.

[7] Almanach českých šlechtických a rytířských rodů, 2023, s. 217