Tragická láska arcikněžny a velitele ponorky SM U 12

Na ostrově Isola di San Michelo nalezneme i vojenský námořní hřbitov. Nedaleko od rušných Benátek a ostrova Murana zde v posvátném tichu tujového háje spí svůj věčný sen sedmnáct námořníků císařského námořnictva Rakouska-Uherska – posádky ponorky U 12. Mezi svými muži i jejich velitel poručík řadové lodi Egon Lerch. Příběh ponorky U 12 byl směsí hrdinství, útrap a lásky.

Egon Lerch byl synem kontraadmirála Richarda Lercha, který se sám narodil v Praze, ale jeho syn Egon v Terstu 19.6. 1886. On a jeho bratři následovali otce a stali se námořními důstojníky a jejich sestra Greta se vdala za vojenského letce hydroplánu. Osudem Lerchů se tedy stalo moře. A osudem Egona se stala i láska. Láska, které doba nepřála. Byla to vzájemná osudová náklonnost s arcikněžnou Alžbětou Marií Habsburskou. Arcikněžna byla jedinou dcerou korunního prince Rudolfa a Stefanie Belgické. Po tragické smrti Rudolfa se poručníkem jeho jediné dcery stal císař František Jozef. Měl svojí vnučku rád a staral se o ní dle svých možností, které mu poskytovaly jeho vladařské povinnosti. Se svou matkou Stefanií se časem spíše odcizila a žila v osamění ve Vídni. Brzy jí veřejnost začala říkat „sirotek z Hofburgu“. Alžběta zdědila rozsáhlý majetek po svém otci a byla i žádanou nevěstou.

Alžběta se roku 1902 provdala za důstojníka jezdectva knížete Ottu Windischgrätze, ale manželství bylo nešťastné. Manželé byli charakterově odlišní a nerozuměli si, i když z počátku byly vztahy mezi manželi dobré. Měli několik dětí a žili na zámku v Ploskovicíh a v Grobově vile v Praze. Nicméně časem se dostavilo velké odcizení. V roce 1913 poznala sedmadvacetiletého Egona Lercha a zamilovala se do něj. Přitažlivý sportovně založený námořní důstojník, kterému nechyběl šarm a kultivovanost, mladou aristokratku plně okouzlil. K seznámení došlo na Jadranu, kde Egon Lerch sloužil. Arcikněžna na Jadran jezdila ještě v dětství a pak i jako dospělá žena.

Mezitím Egon vystudoval námořní akademii v Rijece a měl již za sebou zajímavou službu jako mladý důstojník. Roku 1907 se účastnil plavby s křížníkem Sankt Georg do USA na oslavy založení Jamestownu, plavil se tehdy i do New Yorku. Později byl členem štábu křižníku Kaiserin und Konigin Maria Theresia. Od 1.1.1913 byl jmenován Linienschiffsleutnantem a již dříve 6.12.1912 velitelem torpédovky Tb. 16. Po vypuknutí války v roce 1914 prošel Egon výcvikem velitelem ponorky. Rakousko-Uhersko mělo již před válkou nevelké ponorkové loďstvo (pobřežní třídy americké a německé výroby, později i rakouské) a její posádky se velmi brzy staly elitou námořnictva díky svým mimořádným schopnostem na této tehdy relativně nové složce válečného námořnictva. Celkem službou ve válce prošlo 27 ponorek, ve výborně vycvičených osádkách byla až třetina námořníků původem z českých zemí. Ponorky měly dvě základny – U-Station Pola (později přesunuta na Brionské ostrovy) s velitelem Linienschiffsleutnantem Franzem rytířem von Thierry. A základna v Boce Kotorské. Žádná z ponorek Rakousko-Uherského námořnictva nebyla vysoce moderní, jednalo se o pobřežní podvodní čluny, ale přesto se odvážným osádkám podařilo potopit 9 dohodových válečných lodí (a 4 vážně poškodit) a 108 lodí obchodních. Mezi veliteli najdeme Čechy i české Němce, stejně tak v posádkách (zejména technické profese strojníků, elektrotechniků) i mezi inženýry a dělníky v docích.

Egon Lerch se stal velitelem ponorky U 12 (americká třída Holland) a se svou osádkou, kde byli i muži české národnosti (Stanislav Dvořáček – vrchní elektrospecialista, Štěpán Krouček - strojník), zaznamenal první úspěšný torpédový útok na nepřítele v rámci císařského ponorkového loďstva. 21.12.1914 brzy ráno narazili v Otrantském průlivu na francouzskou formaci válečných lodí, které zde prováděly taktické cvičení. Ve větších vlnách si nepřítel nepovšiml periskopu U 12, který je pozoroval. Ve chvíli, kdy se formace zastavila vydal Lerch rozkaz k vypálení torpéd. Ze 600 metrů odpálili dvě. Torpéda zasáhla příď dreadnoughtu Jean Bart. Loď byla těžce poškozena a jen se štěstím odtažena na Maltu. U 12 se podařilo nepozorovaně uniknout. Tento útok vyvolal velký zájem veřejnosti i a novin a z Lercha se stal hrdina, byl dekorován Leopoldovým řádem Leopold - Orden). U velitelů Dohody pak znepokojení, byli překvapení schopnostmi a akčním radiusem rakouské ponorky.

Alžběta následovala svoji lásku až na ponorkovou stanici na Brionských ostrovech, kde se ubytovala v blízkém hotelu, aby zde v nejistotě války i rozdílu svých původů oba mladí lidé mohli prožívat prchavé okamžiky vlastní tragické lásky.

Snad tehdy se Egon rozhodl pro svůj poslední čin, který mu měl získat vytouženou arcikněžnu. Čin, který měl smazat stavovské rozdíly a navždy spojit mladé lidi ve vytoužený svazek. Jako důstojník každým coulem se rozhodl pro vskutku rytířský čin. Odvážný útok na benátský přístav, kde kotvilo mnoho válečných lodí nepřítele pod ochranou husté hráze námořních min. Lerch svůj plán konzultoval s velitelem námořní letecké základny v Terstu, vynikajícím stíhacím pilotem Linienschiffsleutnantem Gottfriedem von Banfieldem. V červnu 1915 v Pule získala Lerchova U 12 během údržby zesílenou výzbroj v podobě dvou doplňkových torpédometů na palubě. Výrazný úspěch v benátském přístavu by Lerchovi nepřinesl jen válečné vavříny na poli slávy Rakouska-Uherska a oslabení nepřítele, ale jistě i nejvyšší válečné vyznamenání císařství – Vojenský řád Marie Terezie, se kterým byl spojen i šlechtický titul a přestiž (Leopoldův řád již od 19. století nebyl spojen se šlechtictvím, jediným takovým vojenským řádem byl v době Velké války práve jen Řád Marie Terezie).

Odvážná operace však skončila v noci z 11.- 12.8. 1915 smrtí Lercha a celé sedmnáctičlenné posádky U 12. Při plavbě do benátské zátoky na ponorku narazil italský dělový člun Brondolo a v podstatě ji vlákal do minového pole, kde jedna z min v pozici zhruba 42o 12´ sev. šířky a 18o 57´ východní délky nedaleko Punta Sabbioni Lerchův člun potopila. Lerch totiž chtěl loď sledovat a nechat se provést až do zátoky, ale nevšiml si, že jeho U 12 byla zpozorována. Vrak ponorky a tělesné ostatky padlých rakouských námořníků byly později Italy vyzvednuty a se všemi vojenskými poctami pohřbeny do společného hrobu na benátském hřbitově San Michele, kde odpočívají pod kamennou deskou se jmeny posádky. Když dorazila zpráva o zániku U 12, velitel ponorkové stanice Franz von Thierry, gentleman každým kouskem své osobnosti, ihned osobně všechny osobní dopisy v jeho pozůstalosti vyzvedl, aby nepadly do nepovolaných rukou a on sám osobně oznámil smrt Lercha arcikněžne, která až do své smrti 16. března 1963 měla portrét Egona Lercha na svém stole.

V roce 1918 skončila válka, zaniklo i císařství, stavovské rozdíly již nehrály roli a svět přinesl nové příbehy. Alžběta Marie však na svou lásku nezapomněla nikdy a jistě měla fotografii svého poručíka, který nikdy nezestárl, před očima i ve své poslední chvíli.

http://www.vhu.cz/horky-srpen-1915-na-jadranu

JINDŘICH MAREK, Pod rakouskou vlajkou, čeští námořníci v letech 1900-1918, Svět křídel, Cheb, 2003, str. 65-66