Lešetický šlechtic z Lešehradu - otec sloužil krví Císaři a syn sloužil slovem Múzám

Vila v ulici Na Doubkové 1249 ( Praha 5) nese nad svým vchodem na naše poměry neobvyklou dekoraci, která přežila všechny režimy, včetne těch lidově demokratických, aby nesla poselství o svých nositelích.

Vila v ulici Na Doubkové 1249 nese nad svým vchodem na naše poměry neobvyklou dekoraci, která přežila všechny režimy, včetně těch lidově demokratických, aby nesla poselství o svých nositelích.

Možná je to tím, že vila stojí stranou dění, pod svahem parku Santoška na Smíchově v Praze. Možná je to tím, že se je ozdoba lehce zaměnitelna se secesním dekorem tolik charakteristickým pro vily oněch dob počátku 20. století. V každém případě je onou dekorací erb s hvězdami a meči. A kdysi zdobil jméno spisovatele, milovníka tajemna a okultismu - Emanuela Lešehrada, vlastním jménem Josef Maria Emmanuel Lešetický z Lešehradu (15. listopadu 1877, Praha – 30. dubna 1955, tamtéž), byl český spisovatel, básník, dramatik, kritik a překladatel, sběratel, propagátor okultismu a svobodného zednářství. Podle policejní přihlášky žil Emanuel na Smíchově č.p.1047, což je nárožní dům ulic Bieblova a parku Sady na Skalce a od 25.11.1911 nedaleko odsud v č.p. 1249 v ulici Na Doubkové, kde zřídil svou obrovskou sbírku dokumentů Lešehradeum. Dokonce ji v roce 1926 zpřístupnil veřejnosti. Dnes jsou sbírky uloženy v Památníku nár. písemnictví, v Literárním archivu. Část sbírky byla restituována potomky. Vila je v dnešní době patrně neužívaná.

Emanuel Lešetický byl taktéž šlechticem, nositelem hodnosti Edler, tj. prostého šlechtictví. Titul zdědil po svém otci Josephovi. Jeho děd byl Jan Lešetický, měšťan a mistr koželuh a jeho praděd byl Anton Lešetický (psáno Leschetizky), rovněž koželuh (Rothgärber) v Netolicích. 

Listinou danou ve Vídni 10. května 1889 povýšil císař František Josef I. Josepha Lesetického narozeného roku 1836 v Netolicích, kapitána (hauptmann) 1. třídy pěšího pluku Freiherr von Philippovic za více jak třicetiletou službu v armádě s účastí v boji do šlechtického stavu, udělil mu titul Edler a predikát von Lesehrad a erb. Lešehrad byl predikát snad odvozený z příjmení nobilitanta a odkazuje k válečné kariéře – Lešehrad. Hrad Lešetického.

Joseph navštěvoval reálnou a technickou školu v Českých Budějovicích a Praze, později školu hospodářskou v Rabíně. Byl úředníkem na panstvích Schwarzenbergů. Roku 1856 byl odveden k pluku číslo 11 v Písku. S plukem číslo 11 se účastnil války v Itálii 1859 za zachování tamních rakouských držav, později války Rakousko Pruské 1866. Roku 1874 byl jmenován nadporučíkem a převelen k pluku číslo 35 a přeložen do Prahy. Zde se oženil s paní Marií Zunovou, s níž měl jediného syna Emanuela. V letech 1881 – 1882 se účastnil bojů v Bosně a Hercegovině a anexe tohoto území ve prospěch monarchie. Za četné vojenské zásluhy byl povýšen do stavu šlechtického a roku 1893 odchází do výslužby jako major. Je nositelem četných medailí za zásluhy Následně žije na Malé Straně a je členem četných vlasteneckých a humanitních spolků (Český deník 14.3.1914). Poslední odpočinek nalézá na Olšanech, stejně jako později jeho syn Emanuel.

Dnes je hrob ve velmi špatném stavu, v oddíle III Olšany. Bronzový relief s portrétem Emanuela byl odcizen a vylomen, nápis se jmény zesnulých je v podstatě nečitelný a kříž na náhrobku je ulomen a pohozen u hrobu. Postupně tak zaniká jako většina hrobek a náhrobků v této části Olšan Praha 3. Neblahé to poselství budoucím generacím, kterým patrně zanecháme pouze fotografie těchto památných míst.

Syn c. a k. majora šel úplně jinými cestami než otec voják, dokonce podporoval i vznik republiky, ale ve svém predikátu, který vždy používal jako umělecké jméno a erbu s hvězdami (jak symbolické – Emanuel byl ponořen do světa okultismu) navždy zvěčnil své jméno i dědictví otce, který tělem a krví sloužil císaři a své Rakousko-Uherské vlasti.

Za poskytnutí podkladů k identifikaci náhrobku Emanula Lešetického děkuji laskavé pomoci Ing. Simony Vandové