K napsání blogu mě inspiroval rozhovor s PhDr. Petrem Čornejem, který české země mj považuje za hráz boje s Islámem až do rozpadu Osmanské říše roku 1918. Zcela však vytěsnil naše spojenectví s Osmany před a v době Velké války.
"Protože jak Polsko, Uhry, český stát, tak i Rakousko se podílely na obraně Evropy proti Turkům od poloviny 14. století, kdy překročili Dardanely, až de facto do rozpadu osmanské říše v roce 1918. Čili nějaké historické zkušenosti s islámem na rozdíl od západoevropských států mají,“ prohlásil historik(http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Zapadni-Evropa-nema-historickou-zkusenost-s-muslimy-My-ano-Proto-ta-nazorova-rozdelenost-soudi-historik-410176)
V mnohém lze s panem Čornejem souhlasit, ale vždy je třeba korekce zdravým rozumem celé věci, abychom se nedostávali na půdu zkreslování dějin. V poslední době je neustále podáván historický obraz našich zemí jako jako jakéhosi předvoje gigantického zápasu s islámem. Ano, byl zde zápas a boje, ale i doby spojenectví s Osmany.
Jako by všichni zapomněli, že naše země byly od počátku 20. století nikoliv protivníkem, ale spojencem říše Osmanů. Nejvýraznější byla tato skutečnost v době Velké války, kdy jsme byli pevnou součástí Centrálních mocností a naši vojáci byli nasazeni v rámci expedičního sboru Rakousko-Uherska i na blízkovýchodní frontě, kdy tedy čeští vojáci nebojovali pouze v Evropě, ale také v Orientu. Vídeň tam vyslala rakousko-uherské jednotky, aby spolu s Němci pomohly Osmanské říši v boji s Británií.
Berlín a Vídeň se rozhodly podpořit své turecké spojence různými technickými útvary, například letectvem a dopravními oddíly, spojovacími jednotkami i polními nemocnicemi. Němci a Rakušané si původně představovali, že dosadí své zdatné velitele do čela různých tureckých jednotek. Nakonec však museli poslat celé bojové útvary. Naši vojáci působili u dělostřeleckých jednotek. Čas zachoval vzpomínky poručíka Karla Jaroše, který si psal dojmy a popisy Orientu na své válečné pouti a uchovává je dnes Vojenský historický ústav. Poručík Jaroš prošel Palestinou, Jeruzalémem a svou pouť ukončil v britském zajateckém táboře na Maltě, kdy byl zajat v boji. Vojáků císařství mohlo být v Orientu až deset tisíc.
Po konci války bylo vše jinak, staré říše se rozpadly, protivníci měli být nově spojenci a vzpomínky na tuto epizodu českých a rakouských vojenských dějin skoro pohřbil čas. Dnes se jedná o zcela neprobádanou oblast.
Stejně jako naši vojáci v Orientu, upadl do zapomnění i „český Lawrence z Arábie,“ katolický duchovní, znalec regionu profesor ThDr. Alois Musil. Byl etnografem, znalcem života beduinů, i zpovědníkem císařovny Zity. Během první světové války podnikl Alois Musil několik tajných politických misí do arabských provincií Osmanské říše, jež měly získat arabskou podporu Turecku proti Velké Británii a napomoci hospodářskému pronikání Rakouska-Uherska na Blízký východ. Zde se stal v uniformě rakousko uherské protivníkem britského plukovníka Thomase Edwarda Lawrence.
Musil byl vyslán na nesplnitelnou misi, ale svého protivníka převyšoval znalostmi poměrů i jazykovým vybavením. V severní Arábii žil dlouhodobě u beduínského kmene Rwala a stal se jeho členem pod jménem šejch Músa ar Rueili. Studoval i místní jazyky a protože byl výjimečně nadaný, ovládal kromě klasických i moderních světových jazyků pětatřicet arabských nářečí.
Nicméně Hollywood samozřejmě přinesl celosvětovou slávu plk. Lawrencovi, nikoliv jeho rakousko uherskému protivníkovi Alosi Musilovi, na kterého se pomalu rozpomínáme až nyní.
Snad jen tolik malé připomenutí polozapomenutých epizod našich dějin. Až se budeme dívat na film Lawrence z Arábie, tak nezapomínejme, kdo mu byl čestným protihráčem, a že Britům čelili i naši vojáci. Pod prapory s půlměsícem.
