Kdepak, žijeme v nejlepším období

Kdy jindy se můžete potěšit tím, že Dr. Rath někoho označí za největšího hulváta a nebo předseda Paroubek pohovoří o sebestřednosti prezidentově. A třetí vzadu za sebe nechává platit poplatky u lékaře cizí lidi. A tato strana vede volební preference.

Dost mi ta současná politika připomíná institut šaška na královském dvoře. Král má problémy, tu musí hned přispěchat šašek a pomáhat. Jednou napadne podivné zákulisí u daňového zvýhodnění stravenek a hned je může král zrušit. Stejně mu ležely v krku. Podruhé napadne reformní snahy krále u soudu a posílí tak jejich platnost. A podobnými bravurními kejkly si přitom úspěšně udržuje přízeň králových poddaných.

V poslední době však zvážněl, nebaví ho poctivá každodenní dřina, pouští se do vysoké politiky. Jde proti kardinálovi. Ne sám. Má pomocníka, který se s názory ovládanými zřetelně větrnou korouhvičkou tváří jako spojenec. Vysoká hra však vyžaduje silné karty. Nelze vyhrát blafováním. Přinutit kardinála k diskuzi, prohlásit o ní, že ji prohrál a pak ho napadnout, že se vyhýbá duelu. Tak to asi nepůjde. Takto hraje člověk, který má v ruce maximálně žaludského kluka. Takhle zoufale hraje člověk, který zatím každou hru jen prohrál.

Ale on přece m u s í jednou vyhrát. Nemusí. Je to dost bizardní hra, ale vyhrávat budou jiní. On to ještě neví, ale něco mi říká, že výměna kardinála by byla pro něj ten horší výsledek.

        Je to stejně truchlivé společenství. Trochu připomíná obrazy Hieronymuse  Bosche. Všichni si jdou po krku a přitom bez sebe nemůžou být.