Trpíš-li demencí, nelez za volant..

Při včerejší cestě z oběda jsem byl v plném silničním provozu svědkem alarmující situace. Tato konkrétní věc se mi stala již asi po třetí a vždycky to zavánělo minimálně zlámanými kostmi. Proto se nemohu o tuto příhodu nepodělit.

Kolem jedné hodiny odpolední si jedu s příjemně naplněným břichem z boleslavské Hypernovy. Na světelné křižovatce se chystám odbočit do leva. Křižovatka je dvoupruhá, z levého pruhu se odbočuje do leva, z pravého pruhu je možné jet rovně i odbočit doleva. Při odbočení do leva se opět pokračuje ve dvou pruzích, jinak by to ani nešlo. Já stojím v pravém pruhu a jsem připraven po odbočení vlevo se zařadit opět do pravého pruhu. Po očku už ale sleduji řidiče v levém pruhu a snažím se vytipovat, jestli mezi nimi není „nějakej strejda“, který neví, do kterého pruhu se po odbočení zařadit. Zkušenost s projížděním této křižovatky mě naučila být ostražitým.

Je to tady, na semaforu naskakuje zelená, auta projíždějí křižovatkou. Po mé levé ruce odbočuje i starší pán v kloboučku ve stříbrné fabii combi. Začínám tušit problém. „Dědek“ má zadek své fabie na úrovni přední kapoty mého automobilu a rve to samozřejmě do pravého pruhu, vůbec o mně neví. Udělám „myšku“ do odstavného pruhu a lehce ho protroubím, aby se moc nelekl. Stříbrná fabie se začne potácet zprava doleva jako koráb v silném větru. Nakonec se ustálí v levém pruhu a pokračuje dál.

Mám v puse spoustu sprostých slov a tep kolem 160 úderů za vteřinu. „Dědek“ jede stále přede mnou. Pokračuji dál přes kruhový objezd po Jičínské ulici a snažím se uklidnit. Můj kardiovaskulární systém měl však být v zápětí vystaven ještě jednomu šoku.

Jedu v závěsu za inkriminovanou stříbrnou fabií, blížíme se k přechodu pro chodce, který je ovšem označen světelným semaforem!!! Na hranici přechodu stojí malý klučík a čeká (jak ho maminka naučila) na zeleného panďuláka. Zatím má červeného a my s „dědkem“ na semaforu zelenou. „Dědek“ ovšem zřejmě musí trpět závažným duševním onemocněním zvaným demence, protože před přechodem zastavuje a vybízí chlapečka, aby přes přechod přešel na červeného paňáca. Tep mi vyskakuje na 205 (moje spočtené maximum je 195) úderů za minutu, situaci však už nejde zabránit. Chlapec vstupuje na přechod. Auta v protisměru mající samozřejmě také zelenou šlapají na brzdy a jdou do smyku. Chlapec naštěstí až do protisměrného pruhu nedojde a tak celá situace končí bez zranění.

V tu chvíli se nemohu ubránit myšlence, co bych za stejné situace udělal, kdyby na přechodu stálo moje dítě. Asi bych vůbec neměl pochopení pro hodného dědečka v autě, který jistě v dobrém úmyslu pouštěl chlapce přes přechod. Asi bych z auta vystoupil a v lepším případě mu sebral klíčky a zahodil je do kanálu. O tom horším případě se nebudu rozepisovat......

Proto Vás vyzývám, jestli máte ve svém okolí hodného dědečka, který už by neměl řídit, vezměte mu tajně klíče a zahoďte je někam, kde je nenajde...........................

Pozn. pod čarou:

Tato situace na světelném přechodu se mi stala již po třetí, vždy mě zajímalo, kdo sedí v autě. Nechci vyvolat válku pohlaví, jenom podotýkám, že ne vždy se dalo toto řidičské selhání svést na demenci stařeckou.