Zlobíš, tak budeš doma!! Nejtvrdší trest v mém dětství

Domácí vězení, oblíbený trest mojí mámy, když už si se mnou nevěděla rady. A ono to fungovalo. Ta muka. Řev a ryk uličníků a uličnic prosakující z venku oknem do mojí „cely“ se nedal vydržet.

Tam kráčely dějiny nespoutaného dětství a „neposlucha“ musel sedět nad čítankou nebo řešit nějaký pitomý příklady.

      „No moc po mně nekoukej a přestaň vokusovat tu tužku,“ občas zaznělo z kuchyně, ale jen co se otočila, přišly na řadu nehty. Co vám mám povídat, dostat „zaracha“, to byla tragédie, že i taková bitva na Bílý hoře z naší učebnice dějepisu, byla proti tomu jen nevýznamnou epizodkou.

Venku na ulici jsme si užívali naprostý svobody. Dokud jsme se neservali, nikdo z rodičů se do nás nepletl. Mámy, tehdá většinou v domácnosti, určitě občas mrkly oknem, ale byly rády, že jim nestojíme za zadkem.

Ulice měla stromy, ploty, úzkej palouk a podél železniční trati hustý křoviska. To roští bylo dobrou schovávačkou a zdrojem klacků. To mi už hlava, přiznávám, nebere, ale i zažloutlý fotky to dokazujou, většinou držíme v ruce nějakej klábršt. Nebo plechová vrata garáží jako bezva odrážedlo pro začínající kopálisty, ale ten rámus. Že jsme pro našeho domácího byli pakáž, nám bylo šumák, dnes bych však měl pro něj i slova porozumění.  

Tříkolky, kolobrndy a kola, to byl jen doplněk. Aut tehdy moc nejezdilo a když do naší ulice nějaký zabloudilo, hurá, bylo o atrakci víc. Většinou to byly starý předválečný křápy, kterými jsme hlasitě pohrdali, ale třeba takovej Tatraplán, co měl bílej volant a řadící páku pod volantem, to už byla jiná.

Nedaleký Brůdek na Libockým potoku v nás budil srdce námořníků. V prádelně jsme si „půjčili“ necky. Z výpravy do neznámých končin jsme se vrátili všichni totálně durch a myslím, že z toho byl další zarach tím spíš, že jsme někde cestou ztratili špunt.

A když nasněžilo, nebo zamrznul nedalekej Libočák, to by bylo na další dlouhej odstavec. Ale zdržovat vás už nebudu. Mladší si možná myslí, že kecám a my starší pomalu zapomínáme.

Doktoři dětských duší se shodují, že dnešním dětem chybí ulice. Ta ulice, co nedovolila, aby naše kolena nezdobil alespoň malej stroupek. Co se s námi nemazlila a radila jak se voklepat, když jsme vobčas nějakou slízli. Učila nás poznávat, kdo je kámoš a kdo sviňa. Možná nám tohle, co nevyučuje žádná škola, pomohlo v dospělosti ustát rány, který rozdává život, a že jich bylo.