Ženský jsou ve svých rolích poctivější

To mi řekl jeden psycholog o přestávce nějakého školení, když jsem se mu svěřil s pocitem, že se moje manželství trochu loudá za mými představami.

Pan doktor usrkuje z šálku kávu a já, kterému na dveře klepou Kristova léta, upíjím za svého půllitru a poslouchám.

      „Víte, mladý muži, máte-li pocit, že jste se doma po narození vašich dětí ocitl trochu na vedlejší koleji, tak je to v pořádku. Stejně jako většina žen, zřejmě i ta vaše, přijala mateřskou roly jako dominantní a tak to má být. Vy jste vlastně šťastnej chlap, jen o tom nevíte. Věřte, že ženský, vzato obecně, jsou ve svých rolích  poctivější než my chlapi. Možná když se ohlédnete připustíte, že vaše manželka i jako před tím milenka, hrála víc fér než vy.“

      „Dědula umí bejt i rejpavej,“ v duchu se ozvalo moje ego, ale poslouchám dál. Jeho povídání je bezesporu zajímavé, mluví z něho odbornost i zkušenost. Trvá to jen chvilku a já sedím jak poslušný žáček i toho„dědulu“ jsem v jeho titulování opustil. Po chvilce to byl už moudrý pán. Když domluvil, spiklenecky se na mě usmál a popřál hodně štěstí, že prý bez toho se to neobejde. Snad mě to někam posunulo, ale život stejně jako manželství je občas těžká disciplína a tak otázky přibývaly.

V sedmdesátých letech se na trhu objevila knížka jedné zahraniční feminisky, která tehdy vzbudila poměrně ohlas. Názory těchto „fousatejch ženskejch“, jak říkali staří ženáči, byly u nás tehdy v plenkách. Na jednoduché odsudky pivních mazáků jsem ale nedal a knížku osvětlující pohled žen na život a svět, jsem otevřel. 

Přes úvod, kde autorka na chlapech nenechala nit suchou, jsem se s občasným mračením přenesl. V té době  u nás zuřil socialistický realismus a mně se zdálo, že historicky má autorka pravdu, ale pranýřovala v podstatě minulost. Bolševik, ač byl jakýkoliv, ženám v emancipaci nebránil. Už jen tím, že je masově zapojil do pracovního procesu. Socialistická žena už nemusela doma čekat až se její bohatýr vrátí domů s výplatou. Měla svojí, dostala se do společnosti, měla víc kontaktů s okolím než dříve od plotny.

Bohužel, nebo možná bohudík, aura manželských bohatýrů, kterou si užívali ještě naši dědové a možná otcové, se z naší mužské generace začala vytrácet. Těžko si hrát na kapitána Korkorána nebo Old Shatterhanda, když vás partnerka už nemusí tak baštit a navíc do vás vidí jak do hubený kozy. Hrdinů, s kterými jsme se mohli ztotožnit a maželky ještě oslnit, už moc nebylo. Mohli jsme jen paběrkovat mezi Jurajem Jánošíkem a Bábinským - starým lotrem mexickým. Projevilo se to i u rozvodovosti, to jen, že nekecám..

Ani výše zmíněná kniha feministky moc světla do manželského šera nevnesla. Autorka byla hodně radikální, něčemu se dalo přikývnout, u jiného to šlo s velkým sebezapřením. V jedné chvíli jsem se ale nad jejími řádky zasekl a to v pasáži, kdy popisovala jak pokořující pro ženy je sex. Už i submisivní poloha na zádech, jak psala, je pro ženu urážející a navíc se žádá, aby se agresorovi a vetřelci, představte si, otevřela. Autorka byla ve výčtu sexuálních „nechutností“ ještě konkrétnější až tak, že to sem nepatří.

     „Končím“, zavřel jsem knížku. „Ta baba musí mít kníra jak maďarskej hulán. Ne, tohle se nedá číst.“

Čas šel dál a já, stejně jako všichni ti co chtěli dojet až na konečnou, se učil od života. Někdy se dařilo, jindy mi to i trochu, přiznávám, ulítlo. Ale jak zpívá jeden ostravský bard, „pro dobré věci na ty špatný zapomínám“, tak to nějak šlo. Když se dnes, ve svém pokročilém věku ohlédnu až do svých Kristových let, musím dát panu doktorovi lidských duší, vzpomenutému v úvodu tohoto článku, za pravdu - ženský jsou ve svých rolích poctivější.