Proč, když už jsou migranti na lodích, které je stahují z přeplněných řeckých ostrovů, končí na pevnině v Řecku. Proč z bláta do louže.
Proč ty koráby nezamíří rovnou do cílových zemí, kde stejně časem všichni skončí. Až na výjimky, jsou tyto „zvací“ státy přímořské a tak se dá tušit, že tato cesta by byla nejméně bolestivá pro všechny.
Nápad je to geniální a musel jsem se za něj pochválit. Zatímco mě moje ego pochvalně plácalo po zádech, má váhavější část tak nadšená už nebyla. Já to ale vzdát nechtěl a s vervou jsem se pustil do mého vnitřního oponenta.
„Copak nevidíš, kolik utrpení ta lidská tsunami přináší na všech stranách. To bruselské pozvání v překladu do arabštiny znějící „přijďte, tady lítají pečený holubi rovnou do huby“ se zpátky vzít už nedá. A co hůř, dál žije svým životem. Zprávy od těch migrantů, co už dosáhli svého vytouženého Klondiku, letí do jejich domovin v barvách přívětivé duhy. A navíc multikulturní vábení ze strany elit neutichá. I když se bruselští i jiní konšelé v pohostinnosti mírní a možná doufají, že ten nápor zastaví přicházející zima jako kdysi Wehrmacht před Moskvou, já bych za to nedal ani zlámanou grešli. Je mi všech upřímně líto, migrantů i policistů. Ti, co to zavinili, ale mezi nedůstojnými pohraničními střety nehledejme, ti jen nechápavě vrtí hlavou nad primitivností těch v podhradí. A tak mi řekni, ty moje pochybovačné „já“, proč když už je to tak, nepoužít lodě a to utrpení všem zkrátit. Technicky je to možný, rejdaři po tom kšeftu skočí stejně jako srbští či maďarští taxikáři na balkánský cestě.“
„Tobě fakt přeskočilo,“ nevzdává se protistrana. „Vážně nechápeš, že je to pokrytecký divadlo. Politikům se situace vymkla, ale přiznání z nezdaru, to se mezi neomylnými nenosí. Ale znervózněli. Začínají se i urážet a jimi proklamovaný étos se pomalu z jejich slovníku vytrácí. I na vyhrožování se už dostalo. A to utrpení běženců jim v podstatě vyhovuje. Dává jim to čas pro přešlapování na místě a to jim jde přímo mistrně. To mluvím o politicích, ne o elitářských mudrlantech. Ti jsou jako vždy v naprostý pohodě. To venkovní hemžení, strkání, nadávání a tříbení názorů, rozostřeně viděné přes zahulený kavárenský záclony, jsou pod jejich úrovní.“
Můj geniální nápad se rozplynul jak pára nad hrncem a tak radši půjdu sekat trávu. Než ale nastartuju sekačku, ještě si rejpnu do těch rejpalů v kavárnách. I oni občas musí z lokálu neomylnosti do reality. A pak je možná i zaskočí situace, kterou s vtipem Ivan Mládek v jedné ze svých písní popisuje. V textu zpívá o gradujícím sporu o parkovací místo dvou erudovaných odborníků.
„ A tak primář z kliniky, s profesorem matiky, válejí se po zemi, žádný caviky.“
