Že Masaryk neležel v žaludku jen komoušům, je pro mě trochu novinka

Bolševici tatíčka Masaryka neměli rádi, protože prý nechal střílet do hladovějících dělníků a to se přeci nedělá.

Tu nelásku bych určitě odpustil i císařovně Zitě, která jako už starší paní ve filmovém dokumentu o rozpadu Rakouska Uherska se několikrát nehezky zmínila o našem prezidentovi Osvoboditeli. Usoudil jsem, že jejímu manželovi a poslednímu RU císaři musela trojice Masaryk, Beneš a Štefánik, pěkně pít krev. Jasně, to my ne, to někdo jiný zavinil, musí se to pojmenovat a nejlépe personifikovat. Její postoj je pochopitelný, i když není spravedlivý. Těch důvodů tam totiž byla celá řada.

Za totáče se bolševikům podařilo Masarykův věhlas hodně utlumit. V lidech ale bezesporu zůstal, jinak si nedovedu představit, že by se po sametovce s iniciály TGM zdobili všichni, kdo chtěli v nové době uspět na výsluní a že jsme jim to my dole baštili. Jeho věhlas ani časem neutichal, zůstával dál nepopiratelnou autoritou a stálicí v naší historii. Píšu, BYL. Změnu jsem zaznamenal paradoxně ve chvíli, kdy slavíme jeho dílo, kulaté výročí naší státnosti.

Objevily se nové informace, které ten bolševický argument, že nechal střílet do dělníků i zastínily. Prý jeho projekt našeho osamostatnění nastartoval proces našeho sebezničení. A taky, že poslal okupační vojsko do Horních Uher proti vůli většiny tamních obyvatel. Prý Slováci nechtěli s námi společný stát a dokonce v Prešpurku to zaznělo velice silně. Že jsme byli okupanty, je pro mě fakt novinka. Vždy jsem si myslel, že východním bratrům jsme pomáhali proti rozpínavosti Velkomaďarů. Podle zpráv, co se nyní objevily, to vypadá, že jsme Slováky znásilnili a možná i jo, protože nám to nikdy nezapomněli a taky nám to dali časem párkrát „sežrat“.

No, všechno se nechá zpochybnit a komu se chce do fantazírování, co by bylo, kdyby bylo, se meze nekladou. Dokonce jsem zaznamenal názor, kdybychom RU nerozvrátili, Němci by neměli šanci a Hitler by si vydělával někde jako čalouník. No teda.

Jen koukám, jak ti naši historičtí velikáni dostávají poslední dobou pořádně na frak. Možná, že jste zde byli také poučeni, že náš veliký vojevůdce z Trocnova, nebyl žádný stratég, ale jen obyčejný lapka, který, když se to začalo s křižáky mydlit, měl vlastně jen štěstěnu na své straně. Já mám ženu ze Žižkova a na Vítkov jsme chodili randit. Ta socha Žižky před mauzoleem je opravdu impozantní. Připouštím, že jeho kůň by asi Velkou pardubickou nevyhrál, ale z toho sousoší sálá taková síla a odhodlání, až se nedivím křižákům, že si ani klobouky nestačili držet, když brali před našimi Božími bojovníky roha. No, nekecám, běžte se tam podívat.

Abychom si rozuměli, nikomu neberu právo na názor a ani právo na úvahy, coby kdyby. Jen mi v těch historických exkurzech či v úvahách chybí zohlednění kontextu doby. Jestli to tak půjde dál, časem nám v ohlédnutí žádná velká česká autorita nezbyde, možná jen Maryška Magdonova.