„Ty krávo blbá, mazej domů, chováš se jako dorota.“ „Debile, nešahej na mě, nemáš mi co poroučet.“ Konflikt pana Debila s paní Krávou vytáhl z lokálu sídlištní hospody skoro všechny hosty, do té doby bavící se country hudbou.
Verbální hladinu sporu porušila slabší polovička tím, že se pokusila manželovi uštědřit facku. Ten útok byl takový ženský, fyzicky nezraňující, ale startující agresi toho, kdo cítí na tomto poli převahu. A také, že ano, začala mela.
„Ty prase, co jí mlátíš, přestaň ty hovado,“ ozvalo se několik ženských hlasů z publika. Přihlížející chlapi se drželi zpátky, dokonce se někteří i uculovali. Situace však gradovala a když už se zdálo, že pan Debil vulgo prase-hovado, ztrácí nad svým hněvem kontrolu, byl poslán dobře mířenou ranou do trávy, jedním srdnatým, který se na to už nemohl koukat. A k facce ještě pan Statečný přidal varování, „šáhneš na ní a dostaneš další!“
V té chvíli to vypadalo, že to nejhorší už pominulo, kdyby paní Kráva, která už opucovaná od trávy nepřilila olej do pohasínajícího konfliktu.
„Co se do nás sereš ty debile, kdo se tě vo to prosil,“ seřvala bez stínu vděku svého ochránce a možná i zachránce.
Poslední dějství tohoto trapného výstupu názorově rozdělilo i pomalu se rozcházející publikum. Pro většinu se pan Statečný zachoval jako správný chlap, část krčila rameny a pro několik zbývajících podělaných srabů, jak jsem je ocejchoval, to byl pitomec, co strkal rypák kam neměl.
Ani nevím proč, snad pro mojí lepší orientaci, mi tento nepříjemný a trapný zážitek, připomněl situaci na počátku Arabského jara v Lybii i s jeho dalším vývojem. Skoro jak přes kopírák.
Tehdy tam silnější poslal tanky a letadla na slabší, z přirozené lidské logiky, že slabší prostě musí poslouchat. Evropa po chvilce přešlapování trpícím a volajícím o pomoc, vojensky pomohla. Jestli dnes od nich bez stínu vděku slyší přesně to, co slyšel pan Statečný v úvodu zmíněném manželském konfliktu, je nevděk a ten jak známo, vládne světu a se skřípějícími zuby se to dá i pochopit.
S rozpaky spolknu „Fuj USA, Fuj Izrael“ na transparentech Jemenců, kteří se momentálně mezi sebou mydlí za ten správný islám. Arabskému světu mohu jen přát, aby jejich boj za čistotu víry netrval třicet let jako našim prapředkům, kteří nakonec pochopili, že bude lepší, když se budou vzájemně respektovat. V tom to mají islámští svatí bojovníci trochu těžší, protože Alláh jim toleranci k bezvěrcům, jinověrcům a odpadlíkům přísně zapovídá.
Je toho více, co dokážu spolknout a třeba i s drhnutím, ale co se mi opravdu šprajclo v krku, je výrok slovenského premiéra, ať následky migrační vlny nesou ti, co pomohli sesadit Kaddáfího. Tento Ficův kalkul, že Slovensko nic, to jíní, mi připomíná některé historické podpásovky jeho předchůdců. Nyní jsem zvědavý, na koho svede balkánskou migrační cestu. Možným viníkem může být Amerika, protože v Sýrii nezasáhla a také proto, že to mnozí chtějí slyšet.
Když už jsem se v článku uchýlil k přirovnáním, dovolte mi ještě jedno dotýkající se migrační tsunami. V jednom filmu jsem viděl dramatickou scénu, kdy se potápěl zaoceánský parník. Přes velký chaos na palubě platil zákon, že první do záchranných člunů jdou děti a ženy. Přímo mě šokuje, že jsou společenství, kde platí pravý opak anebo tam neplatí vůbec nic, krom práva silnějšího. Jedině tak si mohu vysvětlit, že mladí, silní muži naskočí do člunů a z bezpečí čumí, jak jejich arabskej parník plný žen a dětí nabírá vodu.
Možná, že Evropa přes své zástupce a svým zatím jalově korektním jazykem dokáže časem zvolat – „Tak pánové, vy mladí a silní, tohle se nedělá, to od vás není příliš šťastné řešení.“ Nemyslím si, že oslovení „hrdinové“ zahanbeně sklopí zrak, spíše se dočkáme tupého pohledu doplněného otázkou -
„O čem to ty pitomci mluví, co to tady vůbec kecají, copak vážně nevědí, jak my muslimové milujeme svoje rodiče, svoje ženy a děti?“
