- známý to výrok pruského krále Fridricha II s přívlastkem Veliký (1712-1786), když se mu zdálo, že jeho vojákům chybí odhodlání umírat za vlast. Dodejme, že v bitvě u Kolína i jinde nekrváceli za vlast, tam měli umírat za slávu svého krále, který je opakovaně hnal do bojů. Sám hnán svojí ctižádostí s nesmírnou bezohledností vůči všemu a všem, kdo mu stáli v cestě za nehynoucí slávou. V nadpisu jím citovaný výrok, spolu s dalším „ prasata, chcete snad žít věčně,“ degradoval svoje spolubojovníky na úroveň užitečných idiotů. Přiznávám, že Fridrich byl v této krvavé cestě úspěšným vojevůdcem a protože s jídlem roste chuť i u něho se projevila obyčejná lidská „nenažranost,“ ač byl šlechtické krve.
Šlechta se v dávné historii rodila z lupičů, zlodějů a vrahů. Tento názor v jedné své knize vyslovil švédský historik Peter Englund a zároveň omluvně vysvětluje, že byla taková doba. Kdo chtěl přežít, opřel se o svou píli, kdo zbohatnout, musel krást, loupit a zabíjet. Ze známé arogance moci se tato původně obyčejná cháska lapků, začala považovat za vyvolené a nazývat se šlechtou. Aby si udržela moc proti sem tam reptajícímu plebsu, přitáhla na svojí stranu duchovenstvo, které ve svatostáncích, mezi krásnými slovy nesmělo opomenout základní mantru „Co od pána, to od Boha“.
A ono to celá staletí krásně fungovalo. Někdy to sice zaskřípalo, ale s nějakou tou rebelií si páni věděli rady. Chodové vedení Kozinou, nebo chlumečtí sedláci, to byly jen epizodky, stejně jako Jura Jánošík s horními chlapci. Šlechetnost šlechticů musela na chvíli jít stranou a tak se popravovalo, protože pořádek musí být.
Jó, Husité, to už byla jiná kapitola, to už nebyla rebelie, to byla revoluce a tam už tekla krev proudem a na obou stranách. Stejně tak později ve Francii či v Rusku. Mělo to samozřejmě fůru souvislostí, ale ta hlavní příčina spočívala v „nenažranosti“ mocných. Ač stáli u kormidla, zaslepení svojí jedinečností, nedokázali reagovat na vývojový kurz. Nehájím revoluci ani revolucionáře, přesto jedna z revolucí začala evolučně měnit směr, - ta průmyslová. Nedala se rozstřílet ani potlačit. Musela se přijmout i s jejími obrovskými sociálními změnami. Šlechtě se samozřejmě změna starých pořádků nelíbila, ale její doposud mocenské páky, šavle a bible, pomalu přestávaly fungovat.
V knize Poručík tankistů, autor August von Kageneck jen tak okrajově zmínil hovor s otcem. Otec, majitel rozsáhlého panství v Porýní-Falci, v něm konstatuje, že pokora a projevovaná úcta ze strany prostého lidu k jeho šlechtickému majestátu upadá. Brněnský politik, moravský Němec si stěžuje na poměry v rodícím se Československu po Velké válce.
„Připadám si jako v kleštích. Ti nahoře nám berou tituly, lůza z dola už neví, co by chtěla. Ještě nedávno mému otci lezli všichni do zadku a dnes si dovolí na mě i drze koukat.“
Pan baron měl postřeh, jen jej špatně pojmenoval. Není drzost napřímit se z ponižujícího úklonu a žádat o svojí důstojnost. Není ani liché říci nahlas, že se vzájemně potřebujeme. Talent a invence schopných je stejně tak důležitá jako píle milionů, co dokáží orat a sít. Bez tisíců talentovaných bychom možná ještě lezli po stromech, bez píle ostatních chcípali hlady. Jsme na jedné lodi, navzájem se potřebujeme.
Jestliže se na začátku dvacátého století začalo z podpalubí ozývat „pojďme být partnery“, ve dvacátých létech po Velké válce to zaznělo v plné síle. Ta zbytečná válka svlékla do nahoty všechny na kapitánském můstku. Ty úžasné uniformy elit s navěšenými lesknoucími se cetkami a chocholy na generálských čapkách, byla jen fasáda na jejich totální vyprázdněnost. Zdálo se, že svět je o další krvavou zkušenost moudřejší. Že jen za pár let na to, vyleze na tribunu další šílenec s obehranou písničkou „ Čest, sláva a vítězství,“ není nic až tak divného. Šílenci a blázni byli a budou. Horší je to s pochopením těch milionů, které z ohraného flašinetového škváru, pomohli udělat libozvučný evergreen v pochodovém rytmu. Až mezi sutinami rozbombardovaných měst a hromadami mrtvol, přeživší pochopili, že se stali užitečnými idioty šíleného vizionáře.
Dnes Evropa klopýtavě míří k integraci. Má to fůru stínů, dře to a chvílemi to i bolí. V jednom se snad ale shodujeme, že směr je správný. Naše elity už neoslňují svými metály, zlatými řetězy a třpytivými řády. Z těch by si na zadek už nikdo nedřepnul. Je prostě jiná doba. Že na to kremelský bohatýr jde jinak a místo lesknoucích se metálů oslňuje třpytem hrdinských činů, může být k smíchu jen do chvíle, než připustíme, že tam to funguje. Že se může jako interpret zpopularizovat snad už dávno ohraným hitem „Čest, sláva a vítězství,“ je zarážející.
V úvodu vzpomínaný pruský král Fridrich ll., by v dnešní době a ve své domovině, jen těžko hledal armádu blbců pro svoje úchylné nápady. Evropa zmoudřela a doufám, že zmoudří i ta ruská část. Rád bych svojí úvahu zakončil optimisticky, přesto si dovolím, s prominutím, levnou ale možná signifikantní tečku.
Fridrich ll. Veliký byl taky mrňavej.
