Umění stárnout

„Babííí, na mě se tam ceněj dědovy zuby,“ slyším žalovat vnučku přes otevřené francouzské okno až na terasu, kde si zrovna čistím ty, co mám ještě vod pánbožka, zatímco ty od dentistů čekají na kraji umyvadla v koupelně.

      „Hele, hlídej si ty svoje zlozvyky, aspoň když tu máme návštěvu,“ vlítne na mě žena, která svoje vnoučátka chrání před všemi nepravostmi světa. „No nekoukej! Nekoukej a polepši se.“

Vyplivnu pastu do trávy, a že to vnučce vysvětlím. Udělal jsem ale chybu. Chrup měl být nejdříve zkompletován, než jsem začal svoje kázání k Terezce už snídající nějaké granule utopené v mléce.

      „Pamaťuj ši Těrežko, že ty žuby še na těbe něčení, ale šmějou. Jo, ouplně štejně, jako še šmály čelý moje děťství žuby mojí babi, že škleničky na poličce.“ To už mě ale tlačí manželka do koupelny s tím, že moje reminiscence na dětství nikoho nezajímají. Mě ale jo.

Ve městech to bylo asi jiné, ale na vesnici, kde jsem v padesátých letech vyrůstal, tehdy staří lidé měli většinou ústa bezzubá, nebo sem tam nějaký ten niklák či zlatou korunku. Stejně tak i moje milovaná babička. Jenže na rozdíl od jejích vrstevníků, jí její dcera zubařka udělala krásný náhrady. Ale babi je nosila jen na nákup a samozřejmě do kostela. A tak se její zuby na nás permanentně smály ze skleničky od hořčice nad umyvadlem v kuchyni. Jejich úsměv byl pro nás vnoučata stejně zajímavý jako vedle stojící dědovo holící mýdlo a štětka s lahvičkou Pitralonu.

My, její potěr jsme svojí babi milovali, a braly jí takovou, jaká byla, dokonce všemi deseti i s tou pusou bez lesknoucího chrupu. Přesto její bezzubá ústa náš zájem občas probudila. 

      „Babi, babičko, dej bradu k nosu. Babíí prosíme, moc tě prosíme, jen na chviličku.“

      „Ne, už jsem řekla, že ne a netahejte mě porád za zástěru, nebo to nedovařím.“ Loudění sebranky nakonec neodolala, protože jí příliš milovala a my se pak pět minut váleli smíchy po podlaze. Smála se s námi i ona, až se jí přes bříško třásla zástěra.

Na to jsem si vzpomněl s úsměvem, aniž bych v té chvíli tušil, že i já potomstvo pobavím se svojí trampotou, kterou přináší věk.

Klábosíme u stolu, děti si hrají, někdo kouká na telku. Já jen tak letmo okomentuju pohádku na obrazovce, „jak mohli tuhle herečku obsadit do role princezny, když má tak velikou hlavu“. Snacha se mnou však nesouhlasí.

      „Ale tatí, podívej jaký má krásný zuby.“

      „Ale to já mám taky,“ reaguju s úšklebkem, „ale před kameru se necpu.“ Toho se hned chytila dospělá vnučka.

      „Jo jasně, děda má teď zuby jak americkej hérec a eště ti je může pučit.“

Nevěřili byste, jak povadlá nálada kolem stolu rozkvetla. Chvilku se snažili to v sobě přidusit, ale stejně to bouchlo. I já jsem se přidal. Když máte krásný zuby, tak se může člověk smát na plnou hubu a taky když už je to pravda, ať je to i sranda. Alespoň zatím, časem začne přituhovat a tuším, že to k popukání vůbec nemusí být – držte mi palce.