To je ale drzost

Prolítlo mi hlavou, když jsem četl, že někteří potomci svým rodičům v důchodovém věku, naštelují telku i počítač tak, aby nemohli sledovat ty špatné zprávy.

Možná to už kdysi začalo předvolebním klipem "Přemluv bábu". Přiznávám, že tehdy jsem apel dvou herců (Mádl, Issová) kvitoval i když na oslovení "bába" jsem se trochu mračil. Čouhala z toho neúcta, ale kdo mohl tušit, že to mladým jen "neulítlo".

Asi ne, ono to graduje. Tehdy to bylo mířeno na socany, průběžně časem na konšely a pak Chvilkaři našli nového viníka - seniory. Nechci ale dělat z komára velblouda. Určitě to v rodinách není masový jev. Moje potomstvo, žijící komplet v Praze a s námi, venkovskými rodiči, také nesouzní, to přiznávám. Mohu ale dát ruku do ohně, že kupírovat nám televizi nebo komp, by si nedovolilo. Možná jsme něco zanedbali ve výchově. Je jiná doba. Poučka našich předků, že škoda každý rány, která padne vedle, je postavená mimo zákon a tak nám tady trochu vyrůstá generace mistrů světa. Nedávno jsem v telce viděl paní, co s mikrofonem stála před gymnáziem s anketní otázkou na letopočty. 1918, 1938, 1945, 1948, 1968. Ten výstup byl určitě sestříhaný v neprospěch tázaných gymnazistů, usoudil jsem, protože mi silně připomenul zábavný pořad s lidskou blbostí, "Nikdo není dokonalý". Ten mezigenerační názorový střet je normální. Není to žádná tragédie, pokud zůstaneme maminkami, babičkami, táty a dědečky. Z druhé strany pak stále milovanými našimi dětmi a úžasnými vnoučátky. A když se někdy stávám malověrným, tak se povzbudím vírou, že tam dole přeci něco muselo zůstat.