To zaznělo od Jiřího Čunka, který je známý tím, že dokáže nahlas říct i to, co se zrovna moc nenosí. Něco v tom smyslu začíná rezonovat i mezi mocnými na Západě, že totiž by Ukrajina měla začít jednat.
Přestože se to jen neoficiálně a opatrně šušká, Kyjev nahlas protestuje a mluví něco o mnichovanství. Že Rusové ve své speciální operaci nepředvádějí žádnej válečnickej šlágr, je asi každýmu jasný, ale zdá se, že jejich mnohokrát vyzkoušená taktika, „nás mnógo“ ovoce nese. Rusové postupují. I Zelenskyj připouští, že na některých úsecích fronty je situace velice složitá.
Zdá se, že se dostavuje vyčerpání a zázrak, kterým pan Čunek podmiňuje porážku agresora, je v nedohlednu. Zbrojní dodávky obráncům stále pokračují, ale i to má své limity, které dostávají svoje kontury. Obráncům se nedostává zbraní a střeliva. Jak naznačila i naše ministryně obrany, že si musíme taky něco nechat. Naše sklady bojové techniky krvácejí a možná je to podobné i u jiných demokratů, jenže na Ukrajině se krvácí doslova. Tank nebo dělo se nechá vyrobit, jenže bez padlého vojáka je to jen věc k ničemu. Tahle obrovská tragédie by měla skončit dřív, než naší bojovou techniku nebude mít kdo použít.
Ztratí-li ukrajinská armáda, dílem únavy a dílem stálých ztrát, bojovou sílu, Rus pak projde celou Ukrajinou jak nůž máslem, a co možná ani za lubem původně neměl. Pak třeba Slováci budou mít slavnou Rudou armádu hned za dveřmi. Poté Rusové na Rudým náměstí posílí svoje píárko velkou přehlídkou. Paráde marše, to oni umí na jedničku s hvězdičkou, ale jejich tvář jim to stejně nevrátí. Po téhle stránce to Rusáci projeli na celý čáře. Ale to u nás v osmašedesátým taky a jak to potom dopadlo? Kdo to neví, ať se třeba zeptá toho, kdo teď hodně vyčnívá, horkýho kandidáta na prezidenskej úřad, generála P. Pavla.
Čekání na zázrak asi už unavuje. V zemi, kde zítra znamená předevčírem, nebo jak se to říkalo, není nic vyloučený. Vzpomněl jsem na skoro jmenovce dnešního Báťušky, RasPutina. Jasně, mužik odněkud ze Sibiře, ale měl vliv během Velký války i na cara Mikuláše. V Rusku je možný leccos, ale modlení a čekání na zázrak nikomu nepomůže. Jak zpívá Wabi Daněk, „pravda je pravda, ale život je víc“.
Ta dnešní situace na Ukrajině trochu připomíná Zimní válku, kdy Stalin na konci třicátých let poslal svoje vojáky proti Finům. Ti se bránili statečně a rudoarmějcům hodně zatápěli, jenže i tam zafungovalo to známé „nás mnógo“. Přesto to byla veliká ostuda ruského válečniského „umění“, a možná i to utvrdilo Hitlera, že tyhle neschopný mužiky požene svinským krokem. A vono jo. Na některých úsecích z počátku Rusové ustupovali 90 kiláků za den. To nebyl ústup, to byl útěk s nohama na ramenou, a kdo se při tom nevešel na korbu náklaďáku, nebo neměl formu maratonskýho běžce, padnul do německýho zajetí. Jak to dopadlo, víme všichni, mužika to nezlomilo. A bylo to dobře, vyhnali Němce i od nás a sklidili náš vděk. Vděk který, jestli ještě trochu dozníval, poté, co předvádějí na Ukrajině, nemá cenu ani zlámaný grešle.
PS: No, a teď se do mě klávesový válečníci pusťte.
