"Tak co s tou nohou uděláme, dědo"

     – přemýšlivě si mne bradu ortopéd, hned poté, co jsem mu vyklopil svoje trápení.

     „No, já nevím, mladej, proto jsem přišel za vámi,“ odpovídám a s úsměvem se snažím udržet žoviální tón, který mě, přiznávám, zaskočil. Asi o třicet let mladší odborník na klouby ztuhl v kloubech a až po chvíli chladného ticha začal klepat něco do počítače.

     „S tímhle se jděte objednat na rehabilitační oddělení a až to tam absolvujete, tak se tady zase ukažte“.

     V nepříjemném tichu si funivě natahuji ponožku, botu, děkuji a loučím se.

     „No, moment, pane pacient, ještě třicet korun,“ ozve se sestra od svého stolku.

     „Sestři, já už regulační poplatek zaplatil u svojí obvodní, která mě k vám poslala,“ bráním, ne až tak svoje peníze, jako spíše princip. To, že nejsem úspěšný v obraně mojí třicetikoruny mě vážně nevadilo, bylo mi ale trapně ze situace, která měla silnou trhovcovou příchuť. Terapie dopadla dobře, dědek přestal kulhat, jen hořkost se vloudila. Na jedné straně rehabilitační oddělení s moderními přístroji, na druhé ostudná sestra s nekompromisní kasičkou. Hořkost je však těkavá látka tím spíš, že zdravotní  pohoda chutná tak sladce. Bohužel, nic netrvá věčně.

     Dnes mi moje zubařka řekla, ať se nezlobím, ale korunku mi udělá za 3000,- a ne jako dřív za 800,-.

     „Víte, já už nedělám na pojišťovnu. Přestalo mě bavit se s ní stále dohadovat o ceně, čekat na její opožděné platby a vlastně některé zákroky stále dotovat. Chápu vás, platíte si pojištění a teď to máte platit znova, ale já už vola nikomu dělat nemíním“.

     K mojí oblíbené zubařce chodím už pětadvacet let, samozřejmě se nepřátelíme, ale jsme dobří známí. Pro její přístup a pečlivost jsem k ní měl důvěru. Co teď, upřímně lituji nastalé situace.

     „Nevíte, paní doktorko, o nějaké své kolegyni, která na pojišťovnu dělá“?

     „Ráda bych vám poradila, chápu, že to z důchodu nemůžete platit dvakrát, ale nevím. Musíte se poptat“.

     Rozladěně se vracím k domovu.

     „Neměj vztek na zdravotní pojišťovnu, tý to vyhovuje. Pojištěnce zkásne, i když ví, že část z nich si chtě nechtě zubaře zaplatí znovu. Ne, tady musí zakročit ministerstvo zdravotnictví, jen to má sílu nepříjemný trend zvrátit. Ano, ministři, vláda, potažmo parlament, určitě zakročí, protože zubařina do základní zdravotní péče prostě patří. Nedělej z komára velblouda, to se bude řešit a určitě se vyřeší,“ uklidňuji se v duchu, když už přicházím domů.

     Manželka v kuchyni zavařuje u puštěné televize a místo odpovědi na pozdrav, kroutí hlavou.

     „Dívej, tohle hlava nebere,“ kývne na rozsvícenou obrazovku, kde rétor Kalousek s poslanci řeší, zdali slovo „fízl“ je urážka, či nikoli. Velmi emotivní debata ještě následně rezonuje v médiích, kde se k ní vyjadřují i jazykovědci. Nakonec i paní Němcová, která vystoupila z televizní ilegality, nás z obrazovky utěšuje, že jsou parlamenty, kde se perou, házej po sobě kdečím a dokonce se navzájem zamykají na záchodech. Pravila to s velkorysým úsměvem, ale zvážněla ve chvíli, kdy hájila právo na neomezenou parlamentní diskuzi, byť i třeba trochu hulvátskou.

     Kdysi ukázala televize, jak se před nějakou soudní budovou hádá početná skupina Romů. Přiznám se, že jsem to sledoval s pobavením. Proč mi tentokrát ze stejné situace na tváři jízlivý úsměv nenaskočil? Asi proto, že na rozdíl od poslanců, se cikáni hádali ve svém volném čase, ve své režii a možná, že mě tehdy nebolel zub.