Špičkové odborníky musí stát umět zaplatit, jinak utečou k soukromníkům

Takové vysvětlení od jednoho ministra jsem kdysi přijal s pochopením. On hájil trochu nekřesťanský plat svého náměstka a já mu to zbaštil, protože jsem si vzpomněl, jak jsme krátce po Sametovce přišli o nadějného ministra vnitra.

Chlap jako hora se svým hřmotným hlasem sliboval provětrání faldů ve vnitrácké kachlíkárně (budova MV na Letné). A najednou, skutek utek i s ministrem. Dnes je situace podobná u ČT. Možná jste si všimli, že její ředitel čelí velkému tlaku na zveřejnění platu našeho nejlepšího moderátora. Když to neustojí, možná nakonec o pana Moravce přijdeme a on skončí v soukromé sféře. Tentokrát ale slzy ronit nebudu. Časem jsem se stal opatrnější při hodnocení těch „výjimečných“.

Ano, přiznávám, nějaký čas jsem tápal. Zlomilo se to však ve mně, když ministr financí, Miroslav Kalousek, zdůvodnil „trafiky“ pro pány Tluchoře, Šnajdra a Fuksu tím, že si stát nemůže dovolit ztratit takové manažery. Té trojici špičkových odborníků jsem ty trafiky fakt nezáviděl, mračil jsem se tehdy na pana Kalouska, který mě, a možná i jiné musel mít za idioty, když předpokládal, že mu to zdůvodnění uvěříme.

Opět utekl nějaký čas. Za těch skoro třicet let se v našem kapitalistickém eráru vystřídala celá armáda manažerů. Většinu z nich, krom jejich odbornosti, spojuje jedna odpornost, touha přisát se na veřejné peníze. Že není jednoduché dřepnout si na tu správnou vlnu, známe z románu „Motýlek“. To však je jen start. Neméně důležité je zůstat na jejím vrcholu a nespadnout do úžlabí, lépe řečeno u žlabu vydržet. To už dokáží jen opravdoví mistři, kterým se trochu závistivě říká parlamentní matadoři, dinosauři, fosilie.

Na tuhle retro-skupinu, co se tam drží zuby nehty, se nezlobím. Patří k lidské přirozenosti držet se dobrého bydla. Vadí mi ale, že se ani trochu nečervenají. Jediný kdo se dokázal trochu zastydět, a pokud mě paměť neklame, byl pan Sobotka. Dnes se mu smějeme, že jezdí tramvají a dál, my pitomci, volíme ty nestydaté.

Erární pokladna je jak cedník, ale protože pijavic je stále víc, vymýšlí se nové penězovody. V drtivé většině jsou bohulibě pojmenované a je k neuvěření kolik dobráků se za naše dobro a o naše prachy dokáže poprat. Aktuálně přešlapují před prahem Europarlamentu, minule museli zabojovat do Senátu, předtím už si někteří pucovali boty o rohožku u Hradní brány a dalo by se pokračovat dál. A z husta stále stejné tváře. Když si vyhledáte jejich historii, většina z nich vždy brala peníze, které někdo jiný musel vydělat.

Pak je tu ještě jedna skupina špičkových manažerů, které voliči už kdysi poslali do šatny, ale oni mají zato, že jen na lavičku náhradníků. Teď hodně letí retro, proč toho nevyužít byť s cejchem červené karty. Pana Paroubka chápu. Sezení za dveřmi se zaprášenou cedulkou „Rady a porady“, moc na alimenty nevydělá a tak se prostě snaží. U pana Ratha je to bez komentáře. Vždy jsem mu zazlíval, že se nestydí. Dnes jsem k těm rathovským hanebnostem přidal i naší justici. Další špičkoví manažéři s cejchem „bejvávalo“, páni Hašek, Langer a Topolánek nestojí za řeč. To je jen muší váha. Měli by jít pro inšpiraci k panu Pospíšilovi. Ten by mohl politický slalom vyučovat, a protože dobrá rada nad zlato, slyšeli by, že na vyšší pozice se startuje z těch nižších, nikoli z roští.