„Tak ho kopni do zadku, k čemu je ti takovej chlap. Válí se u televize, lemtá jednoho lahváče za druhým a rypákem nedočkavě větří, co to klohníš v kuchyni. Dokud to neuděláš stejně jako já a nekopneš ho do prdele, tak budeš furt jen za pitomou “Nánu“, v rozčílení přidaly na hlasitosti do té chvíle tichého hovoru dvě, zřejmě kamarádky, sedící na terase před hospodou. Náhodou jsem jim dělal souseda u vzdálenějšího stolu. Problém, který řešily, vzbudil mojí zvědavost, neboť děvčata byla přibližně stejného věku jako já. Prostě na terase, z pohledu puberťáků, seděly dvě báby a opodál dědek se psem.
„Jak ho můžu vyrazit, kam by šel, kdyby šel. Vychovali sme spolu tři děti a někdy to nebylo vůbec lehký, a přesto sme to zvládli. Je to zvláštní, teď v důchodu, kdyby sme si mohli trochu užívat, nás začalo něco rozdělovat“.
„Já bych neřekla, že vás něco rozděluje, spíš vás nic nespojuje. A bude to horší“.
Musím přiznat, že to, co tu ty dvě kamarádky řeší je problém, který o mě už také párkrát zavadil. Nic zásadního, jenom jakoby plaše zaklepal na moje dveře, které ani tentokrát nemíním otevřít a mávnu nad tím rukou. Beru do ruky vodítko od Bobše, ale při odchodu a míjení dvou diskutérek mě zarazí jejich další argument poněkud těžšího kalibru.
„A představ si, von se nažere, nachlastá a pak by chtěl eště šoustat, impotent jeden panděratej“. Klopýtavě sbíhám po schodech terasy tažený nedočkavým psem, ale útok na panděratý impotenty nemohu neslyšet, i kdyby ty dvě čarodějnice v rozčílení opět nepřidaly na hlasitosti. Nějak mě to rozhodilo, to cítím už tím, že zatáhnu břicho ve dveřích výčepu, kde chci vrátit prázdnou sklenici. A tam dostávám další ťafku. Tentokrát z reproduktorů rádia na baru, kde v popíkové melodii zpívá mužský hlas, „že jí chce navěky líbat a jak Boha vzývat její klín“. Písničku už jsem několikrát slyšel, text bych určitě nepodepsal. Jen mě s pobavením napadlo, co by se asi stalo, kdyby té jedné z rozčílených před hospodou, opovrhovaný lempl z gauče zanotoval něco podobného do ouška. Asi by ho zabila.
Vracím se se psem domů, ale téma nastartované na terase hospody ne a ne setřást.
„Kašli na to, co si budeš kazit náladu. Seš šťastnej chlap. Nemáš hlad, nemáš žízeň. Co ti chybí? – nó nic. Máš uvařeno, uklizeno, nakoupeno, vypráno, vyžehleno“, snáším všechna pozitiva, jen abych vytlačil ten divný pocit. Chvíli se mi to i daří, než do mě rejpne zpytavá otázka.
„Ty vole a není právě tady ten zakopanej pes, nesmrdí tvoje štěstí sobectvím? No nekoukej, copak to neznáš, takový běžný chlapský sobectví kvetoucí na mužský ješitnosti. Vy chlapi máte velkou kliku, že ženský sou zatížený vlastností, který se říká samaritánství. V přírodě se totiž samičky trubců nekompromisně zbavujou“, útočí oponentní hlas, který jsem si v sobě vytvořil v zájmu objektivity, ale začínám toho pomalu litovat.
„Moment, ták moment, jakej trubec. Umím posekat zahradu, kolektory odvzdušnit á…. tohleto, přehodit gumy u auťáku á…… a tak dále, a tak dále“, bráním se trochu neohrabaně a hned útočně dodávám, že tady zásadní problém nevidím. Položme si natvrdo otázku, proč se chlap v létech dokáže vyvlíknout z manželství, jak ze starých kalhot? No asi ho škrtí, jsou sepraný, vošumtělý a navíc mu už přestaly slušet. Sežene si tedy nový, moderní, z dobrýho materiálu. Při svým okouzlení z novýho tovaru, přejde i to, že i ony se časem seperou, vošumtěj a že si je eventuelně občas půjčí i někdo mladší. To, že z jinýho se stane gaučovej lepl nebo hospodskej štamgast je jen variace na stejnou příčinu. Proč z našeho manželského slovníku zmizely všechny ty kočičky, myšičky, medvídkové a vůbec všechny ty plyšáčkové přezdívky. Odezněly stejně tak nenápadně jako se nenápadně a bez pozvání vplížily neplyšákově znějící, v lepším případě, dědek či bába. Z vnitřní debaty, kterou v duchu vedu, nejsem moc nadšený. Cítím, že dokážu pojmenovat jen následky, příčiny mi stále unikají. Postrčí mě dál možná verš před chvílí slyšený ve výčepu.
„Chtěl bych tě navěky líbat, jak Boha vzývat tvůj klín“.
Není toto odpověď? Určitě ne vše vysvětlující a také ne, to známé „klepnutí hřebíčku na hlavičku“, ale možná na tom něco bude.
„Harmonický manželský sex, tvoří víc jak padesát procent soudržnosti manželského vztahu“, tvrdí erudovaní odborníci. (Je mi jasný, že na tento názor spíš přikývnou chlapi.) Zbývající procenta vyplňují ohledy začínající na děti, majetek a končící na to, co by řekli sousedé. Můžu se mýlit, ale nechybí nám v pozdním věku těch několik desítek sexuálních procent, které se vypaří s přibývajícími léty někam do luftu?“ O tom také zde.
Přicházíme se psem domů a tak končím s mudrováním. Při přezouvání v předsíni se výjimečně zahledím do velkého zrcadla. Totiž, jedno moudro praví, že krása člověka, je uvnitř. Jestli se nám ji nepodařilo s manželkou nalézt po dlouhých desetiletích manželství, pak na stará kolena Bůh s námi. Musím připustit, při výše zmíněném pohledu do zrcadla, že to moje žena bude mít sakra těžký.
