- nahodila háček k rozhovoru spolucestující v jinak v prázdném kupé. Přeruším čtení Ruďasu (Rudé právo) a přes jeho okraj pohlédnu na spolucestující. Ta na můj tázavý pohled ukáže na titulní stránku deníku, kterému dominuje známá tvář neoblíbeného generálního tajemníka. Paní, asi o dvacet let starší, působí prvním dojmem bývalé krasavice. Tvářičky jak jahůdky, rty zmalované do srdíčka, nepřehlédnutelné poprsí v ostré podprsence, přesně takové, jakou nosily naše herečky v padesátých letech.
„Copak Jakeš šil boty?“, zeptám se troch otráveně, protože se nechci na hozenou udičku k rozhovoru chytit.
„Ale kdéž, byl kancelářskej u Bati ve Zlíně stejně jako já, ale řeknu vám, von byl takovej divnej.“
„Tak, každej sme ňákej,“ reaguji smířlivě a otvírám znovu noviny v naději, že toto gesto pochopí jako „madam, já bych si raděj četl.“ Marně však, paní se rozhodla, že to ze sebe vyklopí.
„Bylo to za války a víte, jak to v kancelářích chodí, když se něco slaví. Já byla mladá holka, žádnou srandu sem nezkazila a u žádný oslavy sem nemohla chybět. Jó, to byly časy. Dneska se nadává na bolševiky, ale tehdy jsme proklínali Němčoury. Když se toho vypilo víc, moc vopatrný sme nebyli a to bylo tehdy vopravdu, jak se říká, vo hubu. Víte, voni gestapáci se s nikým nemazlili.“
„No a co s tím má společnýho náš generální tajemník?“
„Právě to vám chci říct. Von byl takovej nemastnej, neslanej. Vždycky jenom stál vopřenej vo futra dveří a nikdy se vlastně nezapojil. Ani do pijatyky, ani do erotiky, ani do politiky. Jen nás s takovým potutelním úsměvem pozoroval, až sme se začali bát, esli to není práskač. Ale nebyl pane, to vám říkám na rovinu. Nikdy se nikomu nic nestalo a to se to kolikrát rozparádilo tak, že jsme si ráno, až na Miloše, všichni drbali hlavu. Von byl prostě jen móc vopatrnej.“
„A víte, že bych vám to věřil. I mně se zdá, že to může bejt slušnej člověk.“
„Jó, to sem si taky myslela, než sem někde slyšela nebo četla, že když na nás v osmašedesátým vlítli Rusáci, tak von si válel šunky někde v Sojůzu u moře. Pane, ten vo týhle sprosťárně musel vědět, to mi nikdo nevymluví. Takovej člověk nemůže bejt slušnej.“
„No, to nevím paní, ale víte co je zajímavý, že já sem s Milošem Jakešem sloužil v osmašedesátým na vojně.“
„Na to nemusím mít kalkulačku, abych si spočítala, že je to nesmysl,“ skoro prudce reaguje, jakoby se bála, že jí chci její příběh rozcupat. Hned ale smířlivě dodává, že to může být shoda jmen.
„Ne, počkejte, nechte mě to doříct. Ten Miloš, co se mnou vojančil, byl synem Jakeše, o kterým mluvíte vy. Víte, co je ale daleko zajímavější, že když na nás vlítli Rusáci, on už v kasárnách nebyl.
„A podívejme, jak nám to hezky zapadá do sebe. Voni do toho Sojůzu vzali roha asi celá familie. Jakej byl ten mladej, nebuzeroval?“
„Ne, vůbec. Jako absík (desátník absolvent) velel četě a choval se úplně stejně jako všichni ostatní – tu pakárnu si vodsloužit a zmizet do civilu. To, že jeho táta má vysokou funkci se vědělo, ale nikdo to nepitval a von samotnej vo tom nikdy nemluvil. Dneska se na jeho fotra hodně nadává, dokonce se říká, že je to hňup, ale vemte si kam to až dotáhnul.“
„Víte, mladý pane, mně se zdá, že se mýlíte. Von tam na tom vrcholu nesedí pro svou genialitu, ale ze strachu těch kolem něho z Gorbačova. Abych byla přesná, z českýho Gorbačova, kterej by snad, nedej bože, chtěl udělat tu jejich perestrojku i na ÚV KSČ. Potřebovali ňákou nulu, ňákýho vola, za kterýho by se mohli všichni schovat, kterej jim neublíží a zároveň jim tuhle návnadu zblajzne. A Jakeš jim to sežral i s navijákem. Věřím tomu, že vůbec netuší, která bije a že mu to nikdy nedojde.
Praha, náš cíl se pomalu blížil. Vyčerpané téma jsme opustili a chvíli si povídali jako dobří známí. Dozvěděl jsem se, že jede k dceři hlídat vnoučata, na která se moc těší. Já jsem se zase pochlubil, že jedu s rodinou do Jugošky, na což se také těším. Na perónu mi podala ruku a s úsměvem varovala, ať se v tom moři neutopím. Ještě než jí pohltil dav, otočil jsem se a v duchu jsem jí sekl poklonu – „šedesátnice a jaká je to čupr ženská.
Já bych z příběhu starého téměř třicet let prach neotíral, nebýt rozhovoru s bývalým generálním tajemníkem prezentovaném v tisku. Není důležité to, co paní v kupé tehdy předpověděla, totiž že to panu Jakešovi nikdy nedojde. Skoro je to vůči němu až milosrdné. Daleko podstatnější je to nebezpečí hrozící z koktejlu namíchaného z hlouposti a moci.
